Vodňanský si k 75. narozeninám nadělil Tarantuly a jiné nevydané songy

Jak nové album Tarantule a jiné nevydané songy vzniklo?

CD se zrodila k výročí, ze kterého nevím, jestli mám mít ještě radost. Když už prožívám takové jubileum, rozhodl jsem se připravit něco, co lidé neznají, co jsme s Petrem Skoumalem natočili třeba doslova na koleni u mě doma nebo na studentských kolejích. Nahrávka ale obsahuje také jiné kuriozity s jinými skladateli. Vyhrabal jsem je z archivu a před rokem jsem písně začal digitálně upravovat, aby je bylo možné vydat. Jubileum považuji za záminku k tomu, aby můj archiv vydal ještě něco, co někdo nezná a co překvapí – doufám, že mile.

Většina skladeb ležela u vás v šuplíku. Na jakých nosičích?

Přechovával jsem je převážně na magnetofonových kazetách, jedna vyšla na desce, jinak jsou to věci, které zazněly třeba jen jednou v televizním pořadu, ale pak už je nikdy nikdo neslyšel. Jsou tam písně z různých období, každá má svůj příběh.

Digitální úprava musela být náročná.

Ano, šel jsem do toho jen díky Jiřímu Toufarovi, jednomu z mých skladatelů, který je na CD také zastoupen jednou písničkou, má doma dokonalé studiové vybavení. Mohl jsem se tak spolehnout na jeho zcela profesionální přístup.

Archivní nahrávky z tajných šuplíků Jana Vodňanského jsou z let 1970-80, v době, kdy dvojice V+S nesměla již veřejně vystupovat. Záznamy vznikly buď v domácích soukromých studiích (u Vodňanského, Skoumala, Toufara, Zamazala, Kučery, Jakoubka), na večírcích v různých studentských kolejích, fakultách a podnikových klubech. Všechny spojují texty Jana Vodňanského, z 26 písniček je v 17 Skoumalova hudba, Jaroslav Jakoubek složil hudbu k 3 písním, 2 napsali Ivan Mizera a Martin Zákravský, 1 Jiří Bulis a Jiří Toufar. Zpívají většinou autoři, doprovázeni někde Zdenou Lorencovou nebo Světlanou Nálepkovou či Přemyslem Rutem.

S kým dalším kromě Petra Skoumala jste spolupracoval?

Je to pestrá škála skladatelů, i věková. Například nejstarším autorem hudby je Jaroslav Jakoubek, král českého šansonu, který ještě patří do skupiny, co začala v Redutě dělat text-appealy. Je tam zastoupen písní, která je doslova underground – ne formou. Se skupinou v Praze spolehlivě zakázaných autorů jsme se tehdy scházeli u něj doma v Mánesově ulici, skutečně ve sklepním bytě, takže je to underground místně.

Mimo Prahu jste zpívat mohli?

Teoreticky ano, ale museli jsme zprostředkující agenturu – Pražské kulturní středisko. To ale pravidelně odněkud získávalo příkazy, že nám rekvalifikaci nesmějí dát. Než jsme to pochopili, utekla spousta času. Pak se objevila jiná, menší agentura, která si kolem roku 1979 někde zařídila, že nás na mimopražských kolejích mohla zprostředkovat. V Praze jsme měli zákaz, který vydal nějaký bývalý plukovník na kultuře. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale je to taková legendární postava. Někdy se sám sebe ptám, jestli vůbec existoval, třeba jako Sněhurka nebo Karkulka, taková pohádková bytost. Ale víme, že to byl jeho zákaz a přes to vlak nejel.

Máte právě teď společnou výstavu se synem Tomášem v Týnské literární kavárně. Co je na ní k vidění?

On vystavuje fotografie, já své obrázky, kresby, které jsem musel namalovat tak trochu pod nátlakem. Když se v roce 1996 vydávalo to, co před tím vyšlo v samizdatu, moje sbírka improvizovaných komentářů, bylo potřeba tuto knížku doprovodit obrázky. Když jsem texty odevzdával nakladatelství, ptal jsem se svých kamarádů výtvarníků, jestli by mi to někdo autenticky ilustroval. Až mi jeden z nich řekl: „Víš, to nejde. My výtvarníci, co jsi nás oslovil na Mánesu, jsme si řekli, že tvůj styl je tak originální, že to musíš ilustrovat sám.“ Dal mi svazek bílých čtvrtek, několik silných černých fixů a radu, ať se nebojím – tak to vzniklo.