Zhudebněné Petrarcovy Sonety Lauře na LSSH v nizozemských barvách
Míčovnu Pražského hradu rozezní 16. července renesanční madrigaly. V rámci Letních slavností staré hudby je v programu nazvaném „Laura“ představí nizozemský soubor La Violetta pod vedením gambistky Pauliny van Laarhoven. K poslechu koncertu vás na Vltavě pozveme v záznamu koncertu ve středu 26. srpna ve 13 hodin.
Sbírka básní Canzoniere italského renesančního umělce a myslitele Francesca Petrarcy se stala inspirací pro řadu renesančních skladatelů. Na jejich základě komponoval například Orlando di Lasso, Giovanni da Palestrina nebo Claudio Monteverdi. Nejen jejich ztvárnění raně renesanční poezie uslyšíte v Míčovně Pražského hradu.
Na otázku po důvodech výběru hudebního zpracování Petrarcova zpěvníku, odpovídá Paulina van Laarhoven: „Petrarcova poezie pro nás byla – stejně jako pro řadu renesančních skladatelů – neuvěřitelně zajímavá. Je protkaná tématem nenaplněné lásky, kterou doprovází hluboká bolest, zároveň ale i neobyčejně silná naděje. Ta v jeho sonetech působí jako světlo, které náhle zazáří v temnotě. Tyto emocionální a náladové kontrasty jsou neuvěřitelně inspirativní a nám jako souboru velice vyhovují. Takže jsme měli velkou radost, že nás pražský festival oslovil k provedení tohoto ´petrarkovského´ programu.
Petrarcova sbírka se v 16. století stala jednou z nejčastěji zhudebňovaných předloh. Co je na jeho literární tvorbě pro hudebníky tolik atraktivní? Obliba Petrarcy a jeho textů rozhodně souvisí s tím, že se vracel do dob antiky, jeho velkým inspiračním zdrojem bylo Řecko. Návrat k antickým hodnotám a estetice silně korespondoval i s tendencemi vrcholné renesance. Navíc, jeho texty jsou neuvěřitelně krásné a myšlenkově i citově bohaté, což je pro skladatele přirozeně velmi přitažlivé. Některé z jeho básní byly zhudebněny nesčetněkrát, což dokládám i v programu našeho pražského koncertu. Například Petrarcovu báseň Solo e pensoso zhudebnili vedle Orlanda di Lassa například i Luca Marenzio nebo Giaches de Wert. Všechny tyto verze jsem zařadila na program mimo jiné i proto, aby posluchači měli možnost porovnat, jak se od sebe jednotlivá zpracování liší.
Jaké rozdíly můžeme ve zpracování Petrarcových textů různými autory najít? Upřímně, ty rozdíly nejsou příliš velké. Samozřejmě že každý užívá jiné melodie, dává různou důležitost jednotlivým nástrojům a hlasům. Madrigaly se od sebe přirozeně nejvíce liší díky rozdílnosti témat, která jednotliví skladatelé zhudebňují. Všechny jsou ale velice podobné v tom smyslu, že ctí konvence žánru i dobového kompozičního stylu. Jedná se o polyfonní, horizontálně budovanou a strukturovanou hudbu.
Při vašem pražském vystoupení uslyšíme madrigaly velkých renesančních mistrů, jako jsou Orlando di Lasso, Giovanni Pierluigi da Palestrina nebo Claudio Monteverdi, ale i skladby méně známých renesančních autorů. Podle jakého klíče jste program sestavovala? Chtěla jsem napříč programem dosáhnout určité vyváženosti a symetrie. I proto koncert začínáme madrigalem Lucy Marenzia na báseň Zefiro torna a stejnou básní ve zpracování Claudia Monteverdiho končíme. Chtěla jsem koncert zarámovat stejnou básní, avšak ve zcela rozdílném pojetí. Marenziova verze je temná a smutná, kdežto ta Monteverdiho je svěží a prozářená. Mezitím nabídneme v madrigalech dalších autorů škálu emocí a také malé instrumentální intermezzo. Chtěla jsem do programu vložit určitou meditativní plochu, která by posluchačům umožnila úplně se uvolnit, zaposlouchat se do hudby a nechat se jí pohltit, unést.
Renesanční madrigaly představíte v Praze společně s vaším souborem La Violetta. V jakém nástrojovém složení soubor hraje a v jakém složení se představí v Praze? Co se týče obsazení, jsme poměrně flexibilní soubor. V ansámblu máme čtyři gamby, které často doplňujeme harfou, loutnou nebo varhanami. V souboru máme také dva stálé zpěváky. Naše obsazení se ale přirozeně variuje v závislosti na daném repertoáru, typu koncertů a také rozpočtu. Jsme tak schopni jezdit na festivaly a přehlídky v menším i větším složení. V každém případě základem našeho souboru je gambový consort. Vždy k němu ale přidáváme další barvy, protože poslouchat po celý koncert jen gamby by pro publikum bylo příliš nudné, jakkoli je to pro odborníky a zasvěcence velice zajímavá záležitost. Vzhledem k tomu, že se soustředíme především na instrumentální provádění původně vokální hudby, nahrazujeme lidský hlas jinými nástroji – nejčastěji loutnou. V Praze zahrajeme ve složení consort, loutna, theorba a trombón. Hrát budeme především na moderní kopie, z dobových nástrojů využijeme například basovou gambu, která je originálem ze 17. století.
Jak přistupujete k interpretaci renesanční hudby, snažíte se, aby byla autentická? Ano, snažíme se přiblížit autentické interpretaci jak je to jen možné. Samozřejmě s vědomím, že o způsobu dobové interpretační praxe nevíme a nebudeme nikdy vědět vše. I proto se hodně věnujeme studiu dobových pramenů i nejmodernějších vědeckých statí a studií. Co se týče našeho způsobu práce na madrigalech… Nejprve dám všem členům souboru ke studiu texty madrigalů, aby každý přesně věděl, o čem hrajeme, a měl jasnou představu o tom, jak by měl daný kus interpretovat. Potom zkoušíme a hledáme tu nejvhodnější možnou formu. Každý přináší nápady, které v praxi ověřujeme a o kterých také hodně diskutujeme.
Mezi členy souboru je několik, kteří se věnují studiu různých aspektů provádění renesanční hudby, například Catherine, jedna z gambistek v současnosti studuje v Montrealu. Zaměřuje se na problém ornamentace a jejího správného stylu. V případě „petrarkovského“ programu bylo také naprosto zásadní věnovat se studiu Petrarcova života. Bylo třeba porozumět jeho smutku i naději, dotknout se jejich kořene. To bylo pro interpretaci hudby, která vznikla na základě jeho textů, zcela zásadní.
