Básník, výtvarník a novinář Jan Gabriel vydal svou pátou básnickou sbírku
Ve sbírce Rozházení chodci autor zkoumá lidskou vnímavost v éře, která je zahlcená obrazy.
Jan Gabriel (nar. 1949) je básník a překladatel z francouzštiny, redaktor Hospodářských novin, výtvarník. Své básně, literární kritiky a výtvarné práce publikuje v Analogonu, Literárních novinách, Hostu a Tvaru.
Jan Gabriel je básník šarmantní a zvídavý. Jeho nová kniha, v pořadí pátá sbírka Rozházení chodci, je prodchnutá jemnou hravou nostalgií. Gabriel s úsměvem smutní za světem, jenž býval pestřejší a sveřepější než ten dnešní, více nakloněný obrazům, hlouběji otevřený imaginaci, prodchnutý novými, prodchnutý nečekanými, provokativními možnostmi a spojitostmi.
Teď by jako zaklínadlo mohlo padnout staré slovo – surrealismus. Jan Gabriel na surrealismus navazuje, je s okruhem českého poválečného surrealismu propojen, jeho poetika je více, hned zas méně příbuzná s autory jako Petr Král, Pavel Řezníček, Alena Nádvorníková.
Jenže pojem surrealismus k postižení Gabrielovy poetiky nestačí. Gabriel je zároveň básník docela dnešní, patří fragmentárnímu, poněkud vyprázdněnému a chaoticky vyprázdněnému světu, jenž nás obklopuje. „Jsou to stále stejné cesty, kam chodíme vyvenčit své kabáty,“ upozorňuje nás básník s příznačnou, laskavě hravou sebeironií. Dění světa se opakuje, ovšem setkání deštníku se šicím strojem na operačním stole nás již nemůže zaskočit. Dnešní doba srážku deštníku se šicím strojem každý den hravě překovává. …a nic.
Jan Gabriel ohledává právě tento pozdní, postmoderní odliv zázračných setkání. Zkouší se poprat s masitostí a masivností věcí, chce se popasovat s jejich nesouměřitelností, nepřehledností, rozporuplností, zároveň ale odhaluje jejich skrytou, absurdní i podstatnou příbuznost a přitažlivost: „Skopové je i dnes cítit doutníkem.“
Gabrielovy postřehy jsou plné potměšilé smyslovosti a groteskního překvapení. Gabriel v sobě zkouší vybudit prvotní básnický impuls v podobě ryzího chutnání světa, jeho odstínů a příchutí. Chce sám sebe znovu nakazit a strhnout imaginativním apetitem. Smát se, ale „smát se smíchem rozkvetlého řeznictví“, „pohozené hrábě v prádelníku“, „jizva masa v postávajícím hloučku sousedů“.
Gabrielovy verše jako by byly prodchnuty svěžestí chodce, za nímž vlají šosy světácky vyšisovaného, nenápadně dandyovsky pomuchlaného saka. Obrazy míjejí, blýsknou se před očima, ale chodec se nezastavuje, jde dál a nechává vše za zády. Až najednou se od všeho vzdálil až příliš, potměšilá fantazie náhle ustrne, sklesne a promění se v usebrání. „Jsme zase starší o nečekané vrzání parket.“ Čas je nevyhnutelně odměřován naší nicotností, ale z druhé strany je to právě nicotnost, co nám nakonec dodá ten pravý kosmický rozměr. Kosmos se propadá do banálního, vlastně kosmického vrzání parket pod našima nohama.
Melancholický vypravěč rozházených a znovunalézaných obrázků
Vedle pohrávání si s obrazy, jsou v Gabrielově sbírce podstatné právě momenty letmých meditací, zatrnutí nad uspořádáním světa. Smrt, jakkoliv jí neupíráme její majestát, zároveň vyvolává jen všední, omluvné pokrčení ramen: „Nejsem sám, kdo neví nic o umírání.“
Nejobecněji bychom snad mohli říci, že Gabriel ve své sbírce zkoumá lidskou vnímavost v éře, jež je obrazy zahlcená a přeplněná. Zajímá ho návrat k původní ryzosti a jedinečnosti obrazů i lidského vidění. Zajímá ho ten návrat, přesto že ví, že jde o marnou snahu. Proto zde najdeme šepoty jako: „prohrabávat tmu ve skříni“, „poskládat už nedostupné obrazy“, „nesrozumitelné mraky kolem stolu“, „hromady kamení jsou nesrozumitelné jako rozestlané hroby“.
Svět ryzích vizí je pryč se svými tajemstvími a ztráta je natolik důsledná, že básníkovi nezbývá, než se nad tou proměnou nakonec jen usmívat. Svět ztratil svou celistvost, kdo ví, jestli ji kdy měl. Čím blíž jsme k smrti, tím pozornější a citlivější jsme k vytrácení se obrazů, detailů, jemných švů, které se nevrátí. Jan Gabriel je právě takový melancholický vypravěč rozházených a znovunalézaných obrázků.
