Knižní novinky: Permanentní avantgarda?; Chraplavé chorály; Knížka proti nudě
Nakladatelství Academia vydalo studii o tuzemském surrealismu z pera německé literární teoretičky Anji Tippnerové. Kniha se jmenuje Permanentní avantgarda? - a právě otazník na konci titulu hraje důležitou roli, neboť povaha autorčina textu je veskrze polemická.
„Nikde jinde nenašel surrealismus tak hlubokou a trvalou odezvu jako v Československu,“ připomíná autorka v úvodu. Zatímco jiné dobové umělecké skupiny zanikaly, surrealisté kontinuálně pokračovali v tvorbě navzdory politickému útlaku. A ačkoli v dobách nesvobody sdíleli osud podzemní kultury, neúčastnili se povětšinou akcí disentu ani se nikdy neztotožnili kupř. s hodnotami undergroundu typu rockové hudby či literatury beat generation. Tato dvojí izolace měla za následek jak obdivuhodnou rezistenci, tak i jisté zapouzdření, sebemytologizaci a muzealizaci, potažmo monopol na výklad smyslu vlastních dějin.
Permanentní avantgarda?Autorka proto nabízí poučený přístup zvenčí. Konstatuje, že „metafora avantgardy jako předvoje uměleckého hnutí zastarala.“ Ptá se proto: „Jakou mají surrealistická díla hodnotu po skončení historické avantgardy? Jde o práce subverzivní a inovativní? Nebo jsou pouze neoriginální a dogmatické?“ V novodobé aktivitě skupiny surrealistů nachází řadu svébytných děl počínaje jazykovými experimenty Věry Linhartové přes imaginativní intervence Milana Nápravníka až třeba po filmy Jana Švankmajera. Současná skupina podle autorky „nadále zaujímá společensky okrajové místo, ale z estetického hlediska patří k ústředním“. Knihu přeložila Marie Brunová.
Chraplavé chorályZ dalších knižních novinek připomeňme např. svazek Chraplavé chorály, pod nímž je podepsán básník a spisovatel Roman Szpuk. Tento meteorolog, milovník šumavské přírody a vášnivý chodec popisuje v lyrizovaných prózách svoje výlety na bouřemi bičovanou rozhlednu na vrcholu Boubína, zimní přechod Basumského hřebene či výpravy za říjícími jeleny. V knize najdeme i portréty svérázných obyvatel Vimperka a jeho okolí, lidí z okraje společnosti, kteří ale disponují vnitřním bohatstvím a poezií. Knihu vydalo nakladatelství Stehlík.
Úryvek z knihy: ...Snažím se schoulit za zástěnu vytvořenou opět z batohu a dvou svetrů, které mám navíc. Stahuju si nad hlavou spacák. Vichr vyje, točí se, a tak mám chráněnu asi jen tu hlavu. Jinak cítím, jak mi vítr proniká vrstvou peří až k tělu, prolamuje se k němu, opírá se mi střídavě o záda a bok a zbavuje mě těžce hájeného živočišného tepla. Prsty na nohou zebou, hodně mi za tu dobu, co jsem tu stál, prochladly. Jít na konci října na Boubín v sandálech je pošetilé, ale jsou to jediné boty, ve kterých je bolest chodidel snesitelná. Průvan jistě táhne i škvírami v podlaze, brzy cítím chlad i zespodu od karimatky. Obaluju si ledviny jedním ze svetrů. Místo závětří a klidu se stále zmenšuje. Choulím se do sebe, obhájce niterného před vnějším, ráje srdce před chaosem vzdušného proudu. Kam vichr spěchá, čeho chtějí poryvy dosáhnout? Vnitřní svoboda rozkvete až ve chvíli, kdy už stojím za možnostmi volby, kdy se zahledím na jedinou růži. Pak na chvíli koukám nad sebe. Jsou vidět hvězdy, ale cáry mlhy dál přeletují můj pozorovatelský můstek. A vítr nepolevuje. Naopak. Je v něčem horší, než byl letos ten lednový. Především je vlhký. A jak mlha opět houstne, cítím, že všechno kolem mne vlhne a chladne. Asi je ještě slabě nad nulou. Tu mi volají z Prahy Zora a Pavel Kukal. Musím zalézt hodně hluboko do spacáku, aby mi v tom hukotu rozuměli a abych je i já slyšel. Říkám jim, že tohle asi do rána vydržím těžko. „Tak se sbal a vrať se domů. Vždyť potmě lesem trefíš,“ radí mi Pavel. Ale to se mi nechce. Nanejvýš slezu dolů pod schůdky, kde už jsem nocoval s Pošťákem a Majorem. Zatím se snažím vytrvat na místě. Stále znovu mi v hlavě zní jako refrén úryvek z deníku Roberta Falcona Scotta: „Stan jsme postavili s Bowersem sami dva, a když jsme konečně zalezli dovnitř, třásli jsme se všichni smrtelným chladem. Teplota klesla na -42 ° C a venku to fičí.“
Dílo JS, sv. 4Nakladatelství Akropolis pokračuje ve zpřístupňování sebraného díla Jaroslava Seiferta. Čtvrtý svazek spisů nazvaný Zpíváno do rotačky obsahuje autorovy básně nezařazené do sbírek. Jde o verše z let 1933 až 1938, které Seifert po vyloučení z komunistické strany publikoval v sociálnědemokratickém tisku. V pravidelné rubrice Pondělní sloky reagoval na aktuální dění nejrůznějšího druhu - od rozmarů počasí přes sport, politické a kulturní aféry první republiky až po témata nadčasová.
Knížka proti nuděTak se jmenuje titul, který je určen zejména rodičům menších dětí. „Nepřipadá vám, že polovinu času, který trávíte se svými dětmi, někam jedete a druhou polovinu na něco čekáte?“ ptá se v úvodu autorka, Američanka Cynthia Copelandová. Ve své knížce nabízí na tři sta vtipných her a aktivit do terénu, ať už čekáte v ordinaci u lékaře, v bance, na poště či jedete s dětmi na dovolenou. Neboť: „Nepamatujeme si dny, pamatujeme si chvíle,“ jak praví v úvodním mottu básník Cesaro Pavese. Svazek v převodu Heleny Šilhánkové připravilo nakladatelství Portál.
