Broukův "Životní sloh"

V knižní podobě, a přesto, že text vznikal ve čtyřicátých letech minulého století, dílo nyní v prvním vydání vyšlo v nakladatelství Barrister&Principal. O tom, v čem je právě Broukův „životní sloh" aktuální a zda už tento pojem více patří do našeho slovníku, mluvila Milena M. Marešová s Helenou Jarošovou, autorkou Úvodu, která vyučuje na Katedře estetiky FF UK.

Kdyby Bohuslav Brouk neexistoval, měl by v něm zdatného soupeře vymyšlený Cimrman…“ (Viktor Šlajchrt)

Bohuslav Brouk, legendární postava, bouřlivák a enfant terrible československé avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let, se narodil 19. listopadu 1912 v Praze. Po absolvování obchodní akademie a gymnázia se zapsal ke studiu medicíny na Univerzitě Karlově, později studoval tamtéž na přírodovědecké a filozofické fakultě (doktoráty 1937 a 1946). Od počátku třicátých let patřil do okruhu umělecké avantgardy, stal se popularizátorem psychoanalýzy, čímž korespondoval se zájmem o podvědomí a sexualitu ze strany surrealistů – navíc se snažil Freudovo učení a surrealistické úsilí o osvobození individua propojit se sociálním rozměrem marxismu. Nicméně důsledně prosazoval, a sám také teoreticky a prakticky zastával, naprosté odloučení vědy a umění od jakýchkoliv ideologických dogmat. V roce 1934 se stal zakládajícím členem Surrealistické skupiny v ČSR, jejíž programový leták vydává vlastním nákladem. Během Protektorátu Čechy a Morava pracoval v Bílé labuti, rodinném obchodním domě, jako estetický poradce. V poválečném období publikoval komunistickou ideologii a praxi brilantně odhalující příspěvky, za něž byl komunisty ostře napadán. Po únoru 1948 je vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů, utíká za hranice, kde se po přechodném pobytu v německém utečeneckém táboře v Řeznu dostává do Paříže, Melbourne a nakonec do Londýna – tam působí jako pedagog na dvou polytechnikách. Umírá opuštěn 19. ledna 1978.

Své provokativní, sarkasmem, skepticismem a demystifikacemi společenských (pseudo)hodnot, konvencí a morálky nabité texty publikoval od třicátých let, když debutoval v ReDu a Tvorbě; postupně se příspěvky objevily například ve Zvěrokruhu, Erotické revui (mj. proslulý esej Onanie jakožto světový názor), Listu pro sociologii a psychologii, Českém životě, Nových prúdoch v súčasnom živote nebo ve sbornících Ani labuť ani Lůna (pobuřující úvaha Máchův kult) a Surrealismus (oba 1936), doslovem o pornofilii doprovází významný text Jindřicha Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu (1933). Uveřejňuje řadupublikací s širokou tematikou, často vydávaných jako soukromé tisky – například Autosexualismus a psycherotismus (1935, 1992 pod mírně odlišným názvem Autosexualismus a psychoerotismus – svazek obsahuje i další díla), O smrti, lásce a žárlivosti (1936, 2009 pod názvem O pošetilosti života i smrti), Patologie životní zdatnosti (1937), Manželství – Sanatorium pro méněcenné (1937), Stoupa života (1938), O funkcích práce a osobitosti (1938, 1939, 2009), Jazyková komika (1941), Lidé a věci (1947) či Plants Consumed by Man (1975).

/zdroj:bohuslavbrouk.wordpress.com/