A vždycky budu muset lhát

29. červenec 2014

Byla nazývána „múzou“, jež vlastní talent obětovala slavným mužům. Ale také jí nelichotivě říkali „velká“ nebo „neúnavná vdova“. Alma Mahlerová-Gropiusová-Werfelová sama svůj obraz pečlivě upravovala, deníky přepisovala, korespondenci ničila. O rekonstrukci podoby se pokusila francouzská spisovatelka Catherine Sauvatová v knize Alma Mahlerová.

Z několika fotografií nejdřív zkoumavě hledí zasněná dívenka, potom oduševnělá mladá žena s jemným úsměvem. Ta se mění v matku dvou dcer, které během desetiletého manželství s Gustavem Mahlerem porodila a z nichž starší, Marie zemřela pětiletá, čtyři roky před smrtí otcovou. Pak už je to v ilustrativní nabídce knihy o jejím životě žena-strážkyně odkazů, k níž by se nejpřiléhavěji hodilo označení „matrona“, důstojná starší paní, dáma poněkud rozměrnější, stylizovaná v úpravě svého vnějšku, v líčení, v oblečení – jako by vystoupila z času, který se dávno ztratil.

„Románky" s tajemstvímAlma, provdaná nejprve za Gustava Mahlera, prožila to, čemu cudně říkáme románek s malířem Gustavem Klimtem, s ředitelem vídeňského Burgtheatru Maxem Burckhardem či hudebním skladatelem Alexanderem Zemlinskym, s Oskarem Kokoschkou, který se pak ze vztahu extravagantně léčil. Jak bujná může být fantazie v definici pojmu „románek“ v jednotlivých případech, to neodhaluje ani Catherine Sauvatová, biografka významných osobností Evropy přelomu století, Zweiga, Walsera, Schnitzlera.

Umění vcítit seSauvatová postupuje empaticky a obezřetně, dokonce jako by se zkoumaným objektům tiše omlouvala, že takto narušuje intimitu toho, co svěřili papíru, deníku a korespondenci. Díky tomu její pohled popisované neskandalizuje, ale jen mírně pootevírá dveře, vždy s možností, že jenom nahlédneme, bez posudku, jen proto, abychom uvážili možnost a představu, kterou si o době vzdálené více než sto let tvoříme, bez toho abychom ji konzervovali dle zavedených klišé.

Vždy se jen přiblížíme skutečnosti „Když Alma přemýšlela o svém životě, přiznala si, že nikdy nebyla schopna přijmout hudbu svého prvního manžela, nezajímala se o projekty svého druhého muže a romány toho třetího ji ve skutečnosti nebavily.“ Poživačná sobecká žena i femme fatale, hráčka rolí, do nichž se vešla smrt mužů i dětí. Jaká musela být její samota? Plnou odpověď ani v knize Catherine Sauvatové nenajdeme, protože zkrátka cestovat v čase a v duši neumíme. Návrhy tu ale jsou, stejně jako atmosféra.

Spustit audio