Aby ten román měl zkrátka grády jako román. Tereza Boučková prožívá, fabuluje a píše, že Život je nádherný
Spisovatelka Tereza Boučková začala své životní cesty přenášet na papír už před lety. V knize Indiánský běh vzpomínala na své dětství, dospívání a dospělost v totalitním režimu. Rok kohouta bylo vyprávěním o složité zkušenosti s adoptivními dětmi i s tvůrčí krizí. Neplánovaný triptych se uzavírá v knize s názvem Život je nádherný, která právě vychází v nakladatelství Odeon.
Ve své nové knize se autorka vrací ke každodennímu životu v době od Štědrého dne roku 2010 do 23. prosince roku 2011 a znovu rozehrává příběhy své rodiny. Zdá se tedy, že rodinné vztahy jsou opravdu spisovatelčiným nejpodstatnějším tématem: „Já myslím, že rodinné vztahy jsou všechno, co vás utváří, kromě toho že máte taky nějakou genetickou dispozici, kterou do vás rodiče vložili. Ale pak je tady právě to vnější prostředí a základem všeho je rodina. Myslím si, že rodina, to je taky manželství, to jsou právě vztahy s rodiči vztahy s dětmi, to je všechno, co vytváří váš mikrosvět a vlastně váš svět.
Od toho se zase odvíjí všechno další, co prožíváte, jak to prožíváte, jak jste silná, vyzbrojená k tomu, abyste to dokázala všechno nějak přežít nebo abyste se s tím třeba vypořádávala pláčem, a pak třeba činem. Ale rozhodně, rodina je základ všeho.“
Jedna z postav knihy říká „jenom nechápu, proč jsi mi tam dala jméno Patrik“, vypravěčka mu odpovídá, „protože Patrik je literární postava“O dodržování hranic mezi skutečnou a literární postavou, autorka říká: „Tak to vím jenom já. Samozřejmě, když člověk píše takzvaně autobiografii, tak já myslím, že každý spisovatel píše autobiografii, ať už je to více fabulované, nebo míň fabulované, zkrátka musí vycházet z toho, co je schopen on sám nějak vstřebat. Co prožil, co je schopen reflektovat a s čím se potřebuje vypořádat. A vždycky tam je důležitá životní zkušenost. Myslím si, když člověk píše třeba historické romány, stejně tam projektuje sebe, a to co cítí on.
Já jsem potřebovala zaprvé určitý odstup, právě proto, abych mohla s tím, co se stalo ve skutečnosti nakládat jako spisovatelka, protože Život je nádherný je román, není to deníkový záznam, není to skutečnost tak, jak se stala. Já jsem s tím potřebovala pracovat a situace třeba i různě přesouvat nebo posouvat tak, aby právě ta knížka mohla promluvit k lidem, kteří třeba moji zkušenost vůbec nemají, ale kteří tomu budou rozumět.“
Fabulační práce na ochranu rodinyZpůsobem fabulace, který spisovatelka užívá, chtěla rodinu a své skutečné okolí ochránit. Zároveň ale uvádí, se s prožitými situacemi se tímto způsobem vypořádává: „Já se i tím, jak to píšu hodně upřímně, nebo aspoň to tak upřímně vypadá, tak tím se pořád dávám všanc, pořád obnažuji sama sebe a není mi to vlastně příjemné, ale nemůžu si zkrátka pomoct.“
