„Ach, táto…,“ Eva Zábranová vzpomíná na svého otce

29. září 2014

Před třiceti lety, 3. září 1984, zemřel básník, prozaik, esejista a překladatel Jan Zábrana. Jako připomínku letošního výročí připravila jeho dcera, Eva Zábranová, knihu vzpomínek Flashky, v níž vypráví o svém otci, jeho přátelích i době vymknuté z normality. Knihu vydal Torst.

Po krátkém úvodu z autorčiny současnosti samotný text začíná jejím narozením, přičemž nejranější okamžiky jsou popsané se samozřejmou licencí dodatečně vyslechnutého a dobarveného v představách. Záhy začínají probleskovat autentické zážitky – hlasy, věty, rodiče, prarodiče. Opravdu jako by to byly pouhé zákmity, kapitoly jsou krátké, koncentrované na výrazné momenty. V té zkratce jsou zcela dostačující, nečekáme přece popis podle školního vzoru.

Zábranová precizně až mrazivě verbalizuje, „ale když po škole sedíme u svačiny, vyšívá ubrusy, povlečení a dečky, vypráví, co zažila. Často mluví o tom, jak Rusové za války táhli krajem a ženské utíkaly do lesa. Kulhavou Johanu chytili, když dojila kozu. Pak ji lidé našli roztrhanou. ,Tohle Němci nikdy nedělali, taková sběř to byla.‘“

„Jeho smutek mi rve srdce…“

03216877.jpeg

Nejdůležitější pasáže jsou jistě ty, věnované nejužší rodině. Na prvním místě je pochopitelně otec. A to nejen proto, že mu autorka svůj počin věnovala. Intenzivní pouto je v řečeném evidentní v běžných „spikleneckých“ chvilkách: „Držíme spolu a máme svoje tajemství a rituály: když máma není doma, nechá mě táta koukat na filmy, které nejsou pro děti, a nesmím to říct, hlídáme si čas, jestli to stihneme, než se máma vrátí.“

Ale ještě silněji zaznívá vzájemně milující vztah, když se autorka jakoby noří do otcova života, do jeho radostí, častěji však tísní: „Do Odeonu chodí táta rád a vždycky se tam zdrží. … S nemocí se to pro něj stává velmi vyčerpávající, protože se tam na něj všichni vrhnou a cpou mu do hlavy svoje strasti, drby a ega.“

Jeden z posledních zápisků Jana Zábrany z nemocnice zněl: „Kam se to všechno podělo? Neumřel jsem, ale nic ze života nezůstalo.“ V jeho případě to není pravda: zůstalo a je vydáváno dílo, nyní doplněné rázným, leč vnímavým gestem vzpomínek Evy Zábranové.

Spustit audio