Básnické vábení Ondřeje Macury
Třetí sbírka Ondřeje Macury vyšla v nakladatelství Host jako sedmnáctý svazek Edice ReX už letos v létě. „Všechny věci tohoto světa jsou ze skla / a já se už bojím mluvit moc nahlas,“ říká v první básni autor. Jako vhodnou četbu pro čas nadcházejícího podzimu básně ve sbírce nazvané Sklo doporučuje Jakub Řehák.
Říká se, že pro básníka bývá úhelná druhá kniha. Především z důvodu rozvinutí autorského stylu, naplnění příslibu prvotiny. Jak se to má ale se sbírkou třetí? Možná právě až třetí kniha odhaluje skutečné básníkovy možnosti. V Macurově případě to rozhodně platí. Sbírka Sklo je svědectvím o básníkově svrchovanosti, ačkoli je plná nejistoty, pochyb a ironického nazírání na vlastní básnickou existenci.
Oproti dobrodružnému pátrání po halucinačních vrstvách jazyka, které jsme s autorem sledovali v debutových Indiciích či pitoreskní, třaskavé ironii Žaltáře se básně v Macurově třetí knize na první pohled jeví jako klidnější, méně vzrušivé či expresivní, ale to je pouze povrchový dojem. Formálně je Sklo tvořeno kratšími básněmi, které doplňují dvě delší poemy Vábení a Werwolfovy milostné písně. Texty knihy jsou psány plynulým, prozaizovaným volným veršem, ve kterém Macura používá minimum přirovnání a spíše pozorně skicuje pohyb a neklidné bujení okolní skutečnosti: „Dopisy mi hoří, ještě než je začnu psát. / Vznešený sníh a vznešený led / jsou ty tam.“
Macura často básně zakončuje výraznými pointami a texty jsou plné rétorických figur, tázání a potměšilých disputací. Byť autorova prozaická prvotina Netopýři byla hodnocena spíše s rozpaky, a vyskytují se názory, že básníkovo sběhnutí k próze mívá na jeho poezii neblahý vliv, já naopak cítím u Macury stále jistější a vypsanější větu. Básník mistrně pracuje s prodlužováním, rytmikou a vůbec pulsací verše. Někdy mu stačí na konci básně zdůraznit pouhá dvě slova, jindy zas vynechat řádek mezi verši. To vše přispívá k přitažlivému napětí, kterým čtenáře vábí, a vábení, jak se ukáže za chvíli je nervovým centrem jeho nové knihy.
Macura je básník sarkasmu a rozporu – to dává jeho veršům značnou dynamiku, přitom ani jednu z těchto vlastností své poezie nestaví okázale na odiv. Nad Sklem s jeho zakaleným podnebím, mlhami, Werwolfy či „dívkami v kavárnách, které jsou napjaté jako struny“ jsem si vzpomněl až na groteskní, ironické a přitom pohádkově hororové kresby Alfreda Kubina nebo na rané expresionisticko-satirické povídky Gustava Meyrinka (cituji) a podobně píše i Macura: „Vzhlížím k mrazivé hvězdě / vystavuji se její chladné záři / Olízne mne však velkým horečnatým jazykem“.
Bylo už řečeno, že za ústřední báseň celého Skla pokládám delší poemu Vábení, sebeironickou meditaci o básnickém údělu. Báseň konfrontuje přepjatého hrdinu-básníka s nepříjemně potutelnými, quasi praktickými otázkami typu: „Kde jsi byl, když jsem potřebovala nakrmit! / Ano, kde jsi byl, když jsme potřebovali / nakrmit. Seděl doma - blbě jako auto a psal básně!“
Vábení je Macurovou metaforou celého básnictví. Básník vábí, protože nemůže jinak, ale v jeho životě to má značné následky. Nicméně na příkladu Vábení, skladby jinak velmi precizně komponované, jsem si uvědomil, že mi ve Skle přeci jen cosi chybí. Možná výraznější zlom, tvrdší střet s vlastním světem. Napadlo mne, zda ve své nové knize není Ondřej Macura až příliš okouzlený magnetizujícím vábením. Kniha výborně diagnostikuje životní stav bilancujícího autora, který skepsi post třicátnického věku vyjadřuje s elegancí, ale už se nevydává dál. Kam ústí jeho vábení? Jaké má příčiny a zdroje? Tyto otázky bude muset formulovat Macurova příští sbírka.
