Celý svět obletěla zpráva o smrti Gabriela Garcíi Márqueze
Stále není jisté, zda místem posledního odpočinku spisovatele bude jen Mexiko nebo i Kolumbie, a hodně se v zahraničních médiích mluví o existenci nedokončeného románu. Nakladatelství Random House, které vydalo například poslední Márquezův román, už potvrdilo existenci nedokončeného díla. Informace pro Mozaiku připravil Petr Gojda.
V srpnu se uvidíme, tak se jmenuje onen román, o jehož psaní a přepisování se mluvilo už delší dobu a jehož první kapitolu autor uveřejnil v roce 1999. Od té doby sice román psal a přepisoval, podle nakladatelových slov ale nikdy nedopsal závěr, případné vydání teď záleží na vůli dědiců. K mnohem dřívějšímu dílu a k povídkové tvorbě Garcíi Márqueze se vrátí v Kolumbii. Zítra tu proběhne celonárodní čtení románu „Plukovníkovi nemá kdo psát“ z roku 1961, čtení, které se bude konat ve více než čtrnácti stovkách veřejných knihoven.
Jméno slavného rodáka ponese nová státní cena pro povídkovou tvorbu a ve sto tisícovém nákladu vyjdou Márquezovy povídky k volné distribuci v kulturních a uměleckých centrech v Bogotě. Už dnes se pak v Kolumbii koná zádušní mše, která bude přenášena rozhlasem i televizí do celé země. (K mexickému rozloučení došlo včera.) Márquezovi bylo na konci minulého týdne věnováno také slavnostní zakončení Bogotského Festivalu iberoamerického divadla. „Divadlo teď v Kolumbii také drží smutek,“ řekla poslední večer ředitelka festivalu, který se konal už po čtrnácté a Bogotu jako obvykle změnil na hlavní město divadla – jedenácti sty představeními ze 17 zemí světa a neuvěřitelnými třemi miliony diváků na pouličních divadlech. (Mimochodem úspěšně se tu představilo pražské zábradlí s inscenací Europeana)
„Ta léta boomu“
Pod tímto titulkem ve dnech Márquezova odchodu připomíná deník El País stejnojmennou publikaci mapující katalánský život spisovatelů, kteří světu objevili hispanoamerickou literaturu. V odlehlé čtvrti Sarriá v Barceloně bydleli Gabriel García Márquez a peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa pouhých padesát metrů od sebe, často sem jezdili a žili tu José Donoso, Julio Cortázar a Carlos Fuentes. Z Barcelony se stalo hlavní město nejslavnější generace hispanoamerických spisovatelů, boom se tu zrodil i zemřel. Ve městě, které byla blízko Paříže a svobodnější než Madrid a ve kterém měli spisovatelé finanční zázemí pro svou práci. Maria Vargase Llosu sem literární agentka Carmen Balcells – která stála za boomem – přivedla z londýnské univerzity, kde učil. A to tím, že mu nabídla stejný plat, když bude žít v Barceloně a věnovat se výhradně psaní.
Léta Boomu nejsou teď vzpomínána jen v souvislosti se smrtí Gabriela Garcíi Márqueze. Také na konci března žil hispánský svět ve vzpomínkách na slavná léta románu a to v souvislosti s narozeninami Maria Vargase Llosy, které se staly záminkou pro vznik nového bienále románu nesoucího jeho jméno. Vargas Llosa se tak po Nobelově ceně za literaturu z roku 2010 a španělské Cervantesově ceně z roku 1994 dočkal další velké pocty. Hlavní náplní nového bienále jsou na ploše několika dnů debaty různých iberoamerických romanopisců u kulatého stolu, zároveň byla udělena historicky první Cena Bienále, kterou si odnesl román španělského spisovatele Juana Bonilly zpracovávající život Vladimira Majakovského. Vargas Llosa, autor románů Zelený dům nebo Město a psi v posledním březnovém týdnu přijal řadu významných hostů, vedl literární i politické proslovy, psalo se o něm v novinách, mluvilo se o něm v televizi a v rádiu, imitovali ho baviči. Těžko dnes hledat v hispánském světě vlivnějšího intelektuála.
