Cena z Lipska pro rakouského autora Clemense J. Setze

Knižní cena Lipského veletrhu je udělována od roku 2005 ve třech kategoriích: krásná literatura, naučná literatura-esejistika a překlad. V kategorii naučné knihy cenu obdržel Henning Ritter za publikaci „Poznámkové sešity“ (Notizhefte), Barbara Conrad získala cenu za nový překlad Tolstého Vojny a míru. My se ale soustředíme na výherce hlavní ceny v kategorii beletrie.

Po sedmé udělená cena za nejlepší knihu v oboru beletrie již téměř tradičně pominula favority a tudíž byla opět překvapením. Letos ji obdržel devětadvacetiletý Rakušan Clemens J. Setz za knihu povídek „Láska v časech Mahlstädtského dítěte“. Přesto, že Clemens Setz nebyl – na rozdíl od Arnolda Geigera a Wolfganga Herrndorfera – favoritem literární kritiky, je v Německu známým a vysoce ceněným autorem. Před dvěma roky, po zveřejnění sedmisetstránkového románu „Frekvence“ o nelehkých vztazích otce a syna, se o něm psalo jako o „zázračném dítěti“ a „mladé naději německé literatury“. V textu na záložce „Lásky v časech Mahlstädtského dítěte“, o něm píše jeho nový nakladatel Suhrkamp, že germanista a matematik Setz není pouze spisovatel a překladatel, ale také „zpěvák nejvyšších tónů“ a „příležitostný kouzelník“.

Ocenění Clementa Setze zdůvodnila porota slovy: „Autor je v literární formě povídky pronikavým pozorovatelem lidských charakterů a citlivým portrétistou jejich nuancí. Rozhodujícím pro nás byla především smělá konstrukce, originální styl a důsledné prosazení konceptu prostřednictvím originálních a nezvyklých příběhů.“

Osmnáct fenomenálních povídek na 350 stranách. Clement Setz používá jazykové triky a fígle, o kterých jsme ani netušili, že existují – řezáky vypadají jako lyže při plužení, místnosti mají migrénu, odpovědi jsou nudné jako ponožky smotané do klubka.

Jeho povídky se lehce čtou, ale všechny nejsou lehce pochopitelné. Člověk nemusí rozumět všemu, říká sám jejich autor Setz a diví se občas také. Horor všedního dne, to je převládající téma jeho příběhů. Osamělost, mnoho násilí a sadomasochistických hrátek. Podivuhodné nemoci v podobě černých vřídků, které najednou začnou bujet na vizitce elegantní podnikatelky jsou v tomto kontextu skoro ulehčením.

Povídka, podle které je kniha pojmenována, vypráví o soše dítěte z hlíny a umělé hmoty, oba materiály jsou měkké a je možné je dále tvarovat. Sochař postaví své nedokončené dílo doprostřed náměstí a vyzývá kolemjdoucí, aby se na něm aktivně podíleli a dotvářeli. Jedná se o tzv. „sociální plastiku“. Lidé začnou do sochy mlátit – holemi, kameny, řetězy. Když sochu přestěhují do jiného města a na její původní místo postaví kolotoč, zdemoluji lidé i ten. Při čtení některých povídek nás mrazí – to je jedna z nich.

Clemens Setz má před sebou jistě velkou literární budoucnost. Literární kritici ho už začínají přiřazovat k možným literárním vzorům a srovnávat ho s autory za hranicemi. Četla jsem o „dalším velkém rakouském talentu ala Kehlmann“, „Handtkeho vlivu“ nebo o „stylu podobném Houllebecqovi“. Necháme se překvapit, třeba bude Setzova příští kniha nepřirovnatelná.

Clemens Setz: Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes. Suhrkamp Berlín 2011, 350 stran