Claudio Magris: „Získat ocenění pojmenované po Kafkovi, to je něco úžasného, jsem za to nesmírně vděčný“
Letošním laureátem Literární ceny Franze Kafky se stal italský spisovatel, germanista a esejista Claudio Magris. Cenu převezme 27. října na Staroměstské radnici v Praze. Vybrala ho mezinárodní porota nominovaná Společností Franze Kafky.
Rodák z Terstu, profesor německé literatury na tamní univerzitě Claudio Magris je autorem esejistických prací z oblasti literárních a kulturních dějin a působí rovněž jako fejetonista řady evropských novin a časopisů. Je držitelem mnoha prestižních ocenění, mimo jiné italské literární ceny Premio Strega, Rakouské státní ceny za evropskou literaturu či Kříže za zásluhy Spolkové republiky Německo. Mezi jeho nejslavnější díla patří Dunaj, „sentimentální cestopis“ po místech, kulturách a civilizacích střední Evropy.
Jaký vztah má držitel Ceny Franze Kafky k dílu tohoto autora?Musím říct, že když jsem obdržel zprávu o tom, že mi bude udělena Cena Franze Kafky, myslel jsem si, že je to nějaký žert, jako vystřižený z Haška nebo z nějaké Čapkovy povídky, kde dochází k podobným nedorozuměním. Není to z falešné skromnosti, dostal jsem už celou řadu mezinárodních cen, ale získat ocenění pojmenované po Kafkovi, to je něco úžasného. Jsem za to nesmírně vděčný. Myslím, že Kennedy prohlásil: „Každý člověk má dvě vlasti, tu svou a Francii.“ Já si myslím, že každý člověk má dvě rodná města, to svoje, v mém případě Terst, a Prahu. Praha pro to, co znamená z hlediska literatury, pro svůj půvab, dramatičnost, v dobrém i ve zlém.
Abych vysvětlil, co pro mě znamená Kafka, musel bych popsat celé stohy papíru. Můj život by byl bez Kafky nemyslitelný a nejde jen o jeho literární kvality, protože existují i další vynikající autoři. Pro mě je důležitý tím, jak přistupoval k životu, a především tím, co do jisté mír cítím i já, v dobrém i ve zlém: Pro něho bylo psaní důležité, aby našel smysl života, ale zároveň mu také bránilo žít. Kafka říkal, že jeho židovským jménem je Amsel, tedy úplný člověk. Chtěl být člověkem, který je schopen milovat, žít s ostatními, ale literatura mu v tom bránila. Díky jeho dílům jsem pochopil, co to znamená být oním Amselem. Něco podobného bychom možná našli i u některého z řeckých tragédů, u Sofokla v Antigoně.
Ale Kafka je autorem, který se nejvíc přibližuje mému vidění světa. Nevím, jestli je to štěstí nebo neštěstí. Kafka je neuvěřitelně moderní a současný tím, jak ztělesňuje všechno dobro a především zlo v člověku, jeho temné stránky. Je snad jediným spisovatelem 20. století, kterému se podařilo dát komplexní pohled na život a duchovní sféru. Ještě před ním to byl možná Dostojevský. Potom už asi nikdo jiný. Tak jako jemu se nikomu nepodařilo popsat vztah mezi psaním a posledními věcmi člověka.
Důležitým tématem v tvorbě Claudia Magrise je otázka identity. Podle jeho názoru je největším nebezpečím fixovat se na jednu identituPředevším nemáme jednu jedinou identitu. Máme národní identitu, která je ale někdy složitější. Můžete mít třeba otce Itala a matku Francouzku. Já jsem například čistokrevný Ital, ale někteří moji bratranci mají chorvatské příjmení. Pak je tu identita politická. Mnohem bližší je mi uruguayský liberál než fašista z Terstu. Dále máme náboženskou identitu, sexuální, kulturní... Italský velvyslanec Romano Toscano napsal jeden krásný esej o identitě, v kterém prohlásil, že o identitě bychom měli vždy mluvit v množném čísle. Podle něho se identity nedají vyfotit, protože se neustále mění. Nejsme strnulí. Jsme i dítě, kterým jsme kdysi byli, ala jsme i to, čím jsme teď, poté, co jsme se šťastně nebo nešťastně zamilovali, poté, co jsme věřili nějaké straně a pak jsme se v ní zklamali, a tak dále.
Myslím, že pravá identita je tak trochu jako matrjoška. Co se týče národní identity, jsem určitě Tersťan. Ale zároveň jsem Ital, Evropan. Když dojde k ohrožení jedné z těchto identit, pak je jistě zapotřebí ji bránit. Ale současně je tu i nebezpečí ji bránit. Slavný polský básník Czesław Miłosz, kterého jsem znal, mi vyprávěl o svém strýci Oskaru Miłoszovi, který byl také básníkem. V jednom pro Polsko tragickém okamžiku mu prý řekl: „Když je naše země v nesnázích, musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom jí pomohli. Ale nesmíme nikdy dovolit, aby tato myšlenka byla na prvním místě. Vždycky musí být až druhá.“ To si myslím, že je odpověď na otázku identity.
Ve svém románu Dunaj, který byl poprvé vydán v roce 1986, se Claudio Magris věnuje mnoha otázkám spjatým se střední Evropou. Jak pohlíží na její kulturní a společenské proměny dnes? Jak by psal svůj Dunaj nyní, po třiceti letech?Co se Dunaje týče, nedokážu říct, jak bych tento román psal dnes. Stejně jako se nemůžu zeptat někoho, jak by dnes napsal milostnou báseň, kterou před třiceti lety psal jisté ženě. Dunaj není studií. Je to román, v kterém hlavní hrdina prochází různými kulturami, je to příběh jedné postavy a současně příběh babylonu světa. Je v něm spousta pravdy, ale taky hodně fikce, protože v mé knize Dunaj vyvěrá z vodovodního kohoutku. Kdyby se ten kohoutek zavřel, Vídeň i Budapešť by zůstaly na suchu. Pokud jde o země v povodí Dunaje, co je velmi smutné, že po šťastném pádu ideologických zdí se bohužel postavily další zdi, etnické, což považuji za velké neštěstí. Historie je pochopitelně natolik komplexní a problémy jsou tak velké, že běh událostí často pomáhá tyto zdi stavět. Pomáhá, aby se svědomí za zdmi schovalo, místo aby je bouralo. Ale to už se dotýkáme problému současné světové historie, nejen té dunajské.
Dalším zásadním tématem v Magrisově díle jsou místa. Ať už geografická, tak literární. Podle autora vždy záleží na způsobu vnímání vztahu k určitému místu, protože u každého je jiný.Místa neznamenají jen krajinu, znamená to určité světlo, lidi, které jsme potkali, určité tváře, slova, předměty. Je to něco nedefinovatelného. Ať už jde o blízká místa, pro mě je to třeba městský park, kde jsem si hrál celé dny od svých pěti let, nebo místa vzdálená, která jsme navštívili poprvé, člověk má v určitých místech pocit, jako by se díval do zrcadla a poznal se v něm. Přitom každý se v něm pozná jinak, protože naše tváře jsou různé. Pro mě místa znamenají i příběhy, které se v nich udály, prožité lásky, zklamání, utrpení, to vše je do nich vepsáno jako léta do kmenu stromu. Archeolog Schliemann nepřestával kopat, aby našel další vrstvy Troje. Myslím, že jich našel asi devět. A to jsou další životy a příběhy.
Já vnímám psaní podobně. Taky se nořím do hlubin určitého místa. Myslím si, že naše identita, abych se opět vrátil k této otázce, je způsob, jak nahlížíme na život a na ostatní. Já jsem ve své podstatě způsob, jak se dívám na svět, ať už ho chápu nebo ne, přijímám, odmítám, miluji, nenávidím... To jsou podle mě i místa. V tohle věřím. Jsou jistá místa, u kterých jsem zažil pocit, který popisuje vynikající brazilský spisovatel João Guimarães Rosa ve svém románu Gran serton. V jedné scéně se hlavní hrdina otočí k milované ženě a popisuje to slovy: „Otočil jsem se a uviděl svůj úsměv na jejích rtech.“ Myslím, že to je nejkrásnější definice vyjádřená jednou větou, jak se můžeme identifikovat s něčím, co milujeme.
