„Vždyť to všechno jsem musela prožít.“ Točité věty jsou vyvoláváním, zpovědí i dokumentem
Téměř čtyř set stránkový román bohemistky a spisovatelky Daniely Hodrové je výpovědí i dokumentem, pohádkovým sestupem do říše snů, ale též náročným výstupem specifické kompozice. Knihu nazvanou Točité věty vydalo nakladatelství Malvern.
„Co to vlastně je ´standardní román´,“ odpovídá Daniela Hodrová na otázku, jak sama své dílo charakterizuje. „Vůbec netrvám na označení román u Točitých vět, ostatně v dějinách literatury dostala toto označení řada útvarů, které bychom dnes za román nepokládali.“ A právě „nesvázanost“ žánrem je pro tento text charakteristická. „Točité věty jsou román, ale zároveň je to epická báseň, s níž ho spojují mnohé postupy,“ doplňuje autorka, „je to i román-zpověď i román-dokument“.
Bohatství ukryté za hradbou točitých dlouhých větUznávaná literární teoretička, oceňovaná prozaička a esejistka Daniela Hodrová navazuje knihou Točité věty na své poslední prózy, zejména pak na román Vyvolávání z roku 2010. Znovu nám předkládá text, který nelze žánrově jednoznačně zařadit a v němž narativní složka ustupuje do pozadí. Namísto vyprávění příběhu autorka opět usazuje svého čtenáře před pomyslné jeviště, na které posléze přivádí pestrou plejádu postav - své zesnulé blízké i dosud žijící přátele, věhlasné i pozapomenuté osobnosti naší historie a umění, literární hrdiny cizích i vlastních děl, a když už byla řeč o jevišti, také několik loutek, své věrné domácí společníky a neodmyslitelné románové rekvizity.
Nemalá cena za další setkání s vyvolávačkou
Novou knihu Daniely Hodrové lze s jistou nadsázkou označit za volné pokračování jejího předešlého románu Vyvolávání. Také nyní „vyvolává", oživuje, propojuje a interpretuje postavy i rekvizity z naší historie, vlastního života a svých dřívějších próz. I tentokrát utkala svůj text z velmi různorodého materiálu - vzpomínek, snů, symbolů, aluzí a fantazií, které nepropojila tradičním příběhem, nýbrž důmyslnou sítí vztahů, překvapivých paralel a volných asociací. A opět tak činí s nezměrnou řemeslnou dovedností a obdivuhodnou erudicí, která čtenáře nutí znovu a znovu žasnout nad autorčinou sečtělostí a bohatými znalostmi z dějin umění, filozofie či okultních věd.
Otázkou zůstává, zda budou čtenáři ochotni klopýtat po strmém a nekonečném točitém schodišti autorčiných vět, byť lemovaném tolikerými zajímavými poznatky, nevšedními obrazy, ba i důvěrnými informacemi o předních osobnostech české kultury? Někteří jistě ano, leč řada jiných se možná dříve nebo později zalekne čtenářské výzvy, jakou tato bezmála čtyřsetstránková kniha představuje. To už je riziko spjaté s takzvaně vysokou literaturou, k níž lze většinu románů literární teoretičky a spisovatelky Daniely Hodrové nepochybně řadit. Hranice mezi vysokým a nedosažitelným totiž pro každého z nás vede trochu jinudy.
Co všechno se dělo, co přišlo na mysl vypravěčce i Adrieně, když padala z křesla a byl to pro ni, jako i jindy, fatální pád„Pro něco se shýbala, snad pro hřeben, který jí vyklouzl před příchodem vnuček, kéž by jejich i moje úzkosti pominuly, Katka je na tom hůř, Bětka je možná jen napodobuje, jsou to dvojčata, snad se chtěla trochu učísnout, snad se sehnula pro stránku z eseje, pro tu, na které jsem psala o objevování a vytrácení na jejích obrazech, četla mou esej a čtyři další už poněkolikáté, teď znovu po delší době, možná jí vyklouzl nejprve hřeben a jak se sklonila, svezl se jí z klína list, a potom, jak padala z nevelké výšky, ale pro ni v ten okamžik a v jejím nepohyblivém stavu byla hlubinou, právě tak se ovšem hřeben mohl proměnit v neprostupný les, štúsek papírů, které měla na klíně se rozletěl, proč jsem je nesešila, eseje se pomíchaly, věty napadaly jedna přes druhou, proč jsem je neočíslovala, přestaly dávat smysl, nebo dávaly jiný podivný smysl, pocítila velkou bolest v boku a také v noze, té zdravé, nebo spíš v té dosud ještě trochu pohyblivé.“
