Dějiny vyzývají: „Lidé, přestaňte být sovětští! Vzpomeňte, že jste občany Ruska!“

29. červen 2015

Dvousvazková, moderně pojatá a na oficiální prokremelské propagandě nezávislá práce kolektivu ruských autorů, vedená profesorem Andrejem Borisovičem Zubovem, představuje jedinečný pokus o syntetický výklad dějin Ruska 20. století.

Dějiny Ruska 20. století měly být prvním výkladem bez ideologické zátěže. Krátce po ruském vydání se ale desetičlenného týmu autorů, Andrej Zubov, zařadil mezi kritiky politiky Vladimíra Putina.

Při Krymské krizi na jaře loňského roku přirovnal vojenskou intervenci Ruska na Krymském poloostrově k událostem z let 1938 a 1939 ve střední Evropě. Krátce nato musel odejít z Institutu mezinárodních vztahů. O novodobých dějinách Ruska bude Andrej Zubov přednášet 29. června od 16 hodin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

Sama revoluce v roce 1917 byla vlastně bolševickou odpovědí na nejnižší lidské pudy. Šlo o to, že se lidé najednou dovídali, že nebudou žít a množit svůj majetek díky tomu, že budou něco umět, že budou pracovat, ale tak, že okradou ty, kteří jsou bohatší. A nejstrašnější na tom je, že právě na tuto možnost reagovala většina národa pozitivně. Velmi důležité také je, že po revoluci probíhala v Rusku pět let občanská válka. Bělogvardějci nakonec prohráli právě proto, že většina národa byla na straně komunistů. A vše co následovalo, bylo v důsledku této volby ruského národa. Protože když si národ vybere nezákonnost a nespravedlivost, nikdy nebude šťastný.

03420079.jpeg

Zajímavé na tom, je, že utrpení, které následovalo po letech občasné války, zejména v letech kolektivizace, jakoby spoustě lidí vrátilo rozum. Existuje například zajímavá statistika ze sčítání lidu v roce 1937, kdy tři pětiny obyvatelstva prohlásily, že věří v Boha - přestože se za něco takového tehdy i zabíjelo. Znamená to, že lidé začínali chápat, co se v zemi děje. Po roce 1937 následoval ale velký teror, dále velká vlastenecká válka, kterou odneslo 26 až 28 miliónů lidí a to byly události, které národ zlomily definitivně. Po tom všem přijal národ bolševickou moc za svou a plně se jí podřídil. Jestli si před válkou lidé připadali jako tvorové podléhající sovětské moci, po válce se stali lidmi sovětskými.

A to, co se děje teď je v podstatě opakování téhle praxe. Poměrně rychle se obnovil sovětský systém vnímání tohoto světa. Když jsme knihu o dějinách Ruska 20. století psali, považoval jsem za svůj velký úkol právě to, aby lidé přestali být sovětští. Aby si znovu vzpomněli, že jsou občany Ruska. A aby se ze svých dějin nevybavovali to nejhorší, ale naopak to nejlepší.

Na knize se podílely desítky odborníků – uvažují někteří z nich ještě v sovětském režimu?Přímo o akademické obci je to asi obtížné říci, ale o ruské společnosti to víme docela přesně. Ruská společnost je rozdělena přibližně půl na půl. 60 nebo 50 % sympatizuje s rudým, sovětským praporem. Je pro Lenina i pro Stalina. Ale pak je tady ta druhá část, zhruba stejně velký počet lidí, kteří o něčem takovém nemohou ani slyšet. Když už uvažujeme o té akademické obci, je to v zásadě tak, že prosovětští jsou zejména starší lidé. V té době studovali, byli k tomu vychováni, a pokud chtěli dělat nějakou kariéru, jinak uvažovat nemohli. Kdo tak neuvažoval, zpravidla žádnou kariéru neudělal nebo spíš - byl z těch institucí vyhozen. Pokud ovšem jde o generaci humanitních vědců, kteří vystudovali a působili v postsovětském období, tam je podíl lidí, kteří nepřijímají nějakou verzi postsovětského režimu kolem 80 %.

Bylo vaším cílem očistit historická fakta od ideologického nánosu. Chtěli jste být nestranní, ale teď – po vaší kritice role Ruska na Ukrajině – vás může někdo nařknout z protiputinovské pozice.Víte, já jsem nikdy nebyl příznivcem kultu jednoho člověka. A když jsme v téhle knize psali konec konců i o vývoji naší země po roce 1991, tak jsem tu situaci rád srovnával právě s vývojem středo- a východoevropských států po roce 1989. Dokonce jsme tomu věnovali kapitolu nazvanou Východoevropská a Ruská cesta z komunismu. V ní uvádíme, že jedním z nevyhnutelných symptomů dekomunizace jsou lustrace. O tom Češi a Slováci vědí své. A je naprosto beze sporu, že kdyby v Rusku proběhly lustrace podle českého nebo slovenského modelu, Putin by v politice vůbec nemohl působit. Byl důstojníkem KGB. Na našem příkladu se naprosto jasně ukazuje, jak správné bylo to, co se stalo u vás.

Lidé, kteří v sovětské éře tento režim bránili a pomáhali mu v existenci, budou vždy obnovovat reprodukovat ten někdejší způsob vlády. Přesně tohle vede k recidivám autoritářského státu. V této knize mluvíme hlavně o tom, že v současném Rusku je naprosto nezbytná systémová a systematické dekomunizace. Přibližně taková, jaká proběhla v zemích střední Evropy. Právě proto v naší zemi nakonec došlo k obnovení sovětsko-fašistického režimu, který zahájil válku s Ukrajinou.

V České republice navazuje žurnalistická tradice na anglosaský neangažovaný proud, preferujeme ho dokonce u akademiků. Neposunul jste se ve svém zaměření z role historika na pozice kritika společnosti?Já sám jsem velkým příznivcem anglosaského přístupu. Ale na straně druhé, autoři, kterých já si vážím, vždy naprosto objektivně pojmenovávají zlo jako zlo a dobro jako dobro. A já si myslím, že tohle je přístup i naší knihy.

Vaše akademická dráha začínala studiem východoasijských politických systémů, proč jste pozornost obrátil k dějinám Ruska?Ke studiu ruského politického života jsem přešel proto, abych ukázal, že je možné převzít ty západoevropské politické a demokratické hodnoty tak, jak to udělaly některé asijské země. Když jsem začínal svou vědeckou kariéru, byla 70. léta, velmi nepříjemné období. Byla to doba, kdy brežněvský režim vyháněl z Ruska například Alexandra Solženicyna a začínala válka v Afghánistánu.

03420080.jpeg

Chtěl jsem se zabývat něčím odtažitějším. Dejme tomu středověkem, abych se ocitl dál od politiky. Ale vedení orientálního ústavu, kde jsem tehdy pracoval, mi řeklo: ne, ne, ne. Musíš se zabývat právě dějinami 20. století. Měli samozřejmě na mysli, že se budu věnovat dějinám dělnického hnutí a podobně. Ale já jsem řekl: ne, ne, ne. Já se budu zabývat problematikou adaptace parlamentarismu v zemích orientu. A vlastně i má doktorandská práce byla věnována této problematice. Disertaci jsem napsal už v roce 1982, ale obhájit jsem ji mohl až v roce 1989, protože se o ní říkalo, že je příkře antisovětská. V té práci jsem rozpracovával otázku, proč jsou země od Japonska až po Libanon schopny přejmout evropský model demokracie.

Začal jste se situaci v Rusku věnovat až ve chvíli, kdy to umožnily vnější okolnosti?Já jsem se těmito otázkami samozřejmě zaobíral dávno před tím. Zejména například volbami do státní dumy a podobně. Byl jsem si jist, že to Rusko bude potřebovat právě v okamžiku, kdy budeme obnovovat demokratický systém. Proto jsem se už od roku 1990, kdy přišly první jaktakž demokratické volby, velmi aktivně tohoto procesu účastnil. Nikoliv jako politik, ale jako teoretik demokratického parlamentu. My jsme tenkrát psali o zákonech a rozebírali věci, které s tím souvisí. V jistém smyslu to v té době byla naše revoluce.

Proto s velkou hrůzou sleduji, jak se restauruje právě sovětský systém, který tolik nenávidím. Tím spíš - a to vždy zdůrazňuji - že to není stoprocentně sovětský systém. Protože hlavním rysem sovětské společnosti bylo naprosté zestátnění majetku. Když bychom to měli pojmenovat, u nás je takový korporátní režim jako byl například ve třicátých letech v Itálii za Mussoliniho. Ale v tom sovětském balení. V Sovětském svazu se kdysi vyprávěl tenhle vtip: co to je, když je to národní formou ale sovětské obsahem. Odpověď byla: šašlik z mraženého masa. Ale teď je to sovětské formou a fašistické obsahem.

Dějiny Ruska 20. století končí rokem 2007, dočkáme se třetího dílu tohoto svazku, anebo uvažujete o politické kandidatuře?Třetí díl nebude nebo to přinejmenším nebudu já, kdo ho bude editovat. Připravujeme ale nové vydání, které bude třídílné. Smlouvu jsme podepsali loni v březnu, ale protože jsem se mezi tím stal někým, kdo je považován za součást antiputinovských sil, tak nakladatelství váhá, zda má knihu vydat nebo ne. Vypadá to jako maličkost, ale tohle připravované druhé vydání jsme dotáhli do roku 2008. Protože právě na přelomu let 2007 a 2008 docházelo k takovému malému nenápadnému převratu, kdy se režim začal měnit na autoritářský. Právě tehdy byly zfalšovány parlamentní volby z konce roku 2007 a ještě hruběji prezidentské volby v březnu roku 2008. Těmito událostmi se v novém vydání velmi podrobně zabýváme a přepsali jsme i kapitolu věnovanou putimskému období. A od té doby nejsem historik, který se zabývá minulostí, ale člověk, který se zabývá současností.

Do politiky rozhodně nemířím. Na druhé straně je ale pravda, že celou svou současnou prací se snažím pomáhat liberální opozici. Jenže politik vždy usiluje o to, aby modeloval věci ve vlastní prospěch. To já samozřejmě nedělám, vědec musí především hledat pravdu o své zemi. Pravdu, která by té zemi prospěla.

autor: zvl
Spustit audio