Dobrodružství rozpolceného třicátníka aneb I cesta může být cíl

Čas od času se mezi českými prózami objeví text, který lze jen obtížně žánrově zařadit a interpretačně nějak uchopit. Jedná se obvykle o dílo autora s bujnou imaginací, bohatým slovníkem a rozvinutou fabulací, autora velmi osobitého, snad i trochu potměšilého, jemuž vlastní psaní činí nemalou radost, ba přímo rozkoš. Tato vedlejší, přesto však tradiční a podstatná linie tuzemské literatury, za jejíž představitele lze považovat kupříkladu Ladislava Klímu, Jana Křesadla nebo Michala Ajvaze, vydává i dnes nové plody. Jedním z nich byl román Tam někde autorů Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky z roku 2013 a patří k nim též román s názvem Počong aneb O pinoživosti lidské existence, jenž vyšel v nakladatelství Větrné mlýny a který je rovněž dílem autorské dvojice.

Mezi románem generačním a genderovým

Třísetstránkovou prózu napsala překladatelka, scenáristka a autorka rozhlasových her Tereza Semotamová (*1983) spolu s režisérem a střihačem Jakubem Vítkem (*1985), s nímž ji pojí dlouholeté přátelství, a výsledné dílo slibuje oslovit především jejich vrstevníky. Ačkoliv totiž nelze hovořit o románu generačním - na to je dotyčné dílo pojato až příliš nevážně -, u svých čtenářů předpokládá znalost řady motivů a faktů, tvořících společensko-kulturní povědomí právě dnešních třicátníků. A tak zatímco v míře hravosti, absurdity, intertextovosti či nápaditosti si nezadá s již zmiňovaným románem Tam někde, na rozdíl od této prózy psané o generaci staršími autory v polovině 80. let jakoby kniha Semotamové a Vítka postrádala nějaké hlubší zakotvení, ať už skrze návaznost na jistou uměleckou tradici (konkrétně surrealismus), nebo prostřednictvím sdílené historické zkušenosti, v tomto případě tedy každodenního života za tzv. normalizace, z něhož Effenberger s Vejrážkou hledali tímto způsobem osobní únik.

V románu se naproti tomu odráží zcela odlišná životní realita lidí, kteří začali naplno vnímat svět kolem sebe až po revoluci a jejichž bytostným uměleckým východiskem se stala postmoderna. Její četné rysy ostatně nese také próza Semotamové a Vítka, jejíž ústřední postavou je dvojpohlavní člověk - před polednem žena, poté muž - ocitající se takřka bez vlastního přičinění na podivné cestě za jakousi chimérou, která jej zavede mimo jiné do kroměřížské psychiatrické léčebny, bavorského nápravného zařízení nebo netradičního ženského kláštera. Nutno podotknout, že už od úvodního představování intersexuálního hrdiny se tu začíná pracovat s mystifikací a intertextovostí, které se v knize stávají vděčnými zdroji absurdního humoru.

Čtěte také: Románem o pinožení provází ráno žena, odpoledne muž

Mnoho nápadů čtenářova smrt?

Fantazie tvůrců je přitom vskutku bezbřehá, což se projevuje nejen v samotné zápletce, potažmo protagonistech a kulisách příběhu, ale i v rovině jazykové nebo kompoziční. Nejspíše však nebudu jediný, kdo si během četby vzpomněl na moudré úsloví, že méně je někdy více. Jedna bizarní postava střídá druhou, hrátky s jazykem a citacemi se časem omrzí a zakomponování několika postav tuzemské populární kultury marně vyhlíženou pointu zcela nenahradí. Sám hlavní hrdina, respektive hrdinka, svým chováním celé vyprávění ještě dále komplikuje a mnoho čtenářových sympatií si jím věru nezíská. Kdo by také litoval člověka, který své osobní, byť značně neobvyklé problémy nadřazuje všemu ostatnímu a jehož cesta za nalezením vnitřního klidu je lemována neštěstím i smrtí druhých? Závěrečný pokus o vnesení hlubšího smyslu do příběhu, podaný nadto s nečekaným patosem, pak ve světle předchozího působí spíše úsměvně.

Jak prozradila Tereza Semotamová v nedávném rozhovoru pro vltavskou Mozaiku, za vznikem knihy stála především touha opět něco společně napsat, zúročit při tom vlastní životní zkušenosti a snad i pojmenovat některé pocity své generace. K přítomnému románu bychom na každý pád měli přistupovat jako k textu bez přehnaných uměleckých ambic, zato však stvořenému s o to větším elánem, hravostí a fantazií. I takový typ psaní má v české literatuře své nezastupitelné místo a dlouhou tradici. A když už jsme u těch dnešních třicátníků, k nimž se mimochodem rovněž počítám, dovolil bych si v duchu recenzované knihy vzpomenout další z našich oblíbených citátů: „Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.“ A přesně taková je i kniha Počong aneb O pinoživosti lidské existence – čtenář má totiž chuť z ní spíše vyzobávat jednotlivé pasáže, věty či slova a nikdy si nemůže být jist, co ho čeká na další stránce.