Dobrý příběh zaručeně potěší milovníky knih
Je mnoho bestselerů, ale skutečně dobrý příběh, to je vzácnost. A může ještě vůbec vzniknout „silný příběh“? Pokusme se nad tím zamyslet na příkladu dvou knih: románu Charlieho Lovetta, Dobrodružství milovníka knih a románové prvotiny Madeline Millerové, Achilleova píseň.
Velké příběhy vyžadují velké činy. A jindy stačí dokonale propracovaný, třeba jednoduchý nápad. Návod, jak sepsat příběh, který by zaujal, ohromil, uchvátil, sice může existovat a různé kurzy i workshopy tvůrčího psaní jich nabízejí celou řadu. Chce to myšlenku, soustředění, nadání i řemeslo.
Jak psali velcí mistři? Často tak, že doba, ve které žili jim mnoho sluchu, ani pozornosti nepřála, někteří dokonce umírali na nepochopení svého génia. To už se dnes nestává, ale současně ono nasazení až na hranu života, zdá se příběhům občas chybí. Je to zkrátka tak, ale jistě nebudeme vyžadovat, aby někdo umíral jenom pro poslední vzdech, s nímž vypadne pero z ruky umělce a listy superdíla.
Vše už v knihách byloOno je to s dokonalými a srdcervoucími příběhy vůbec obtížné. Občas se totiž zdá, že jejich neotřelé náměty už jsou vyčerpané. Nehynoucí láska, vášeň i nenávist, intriky, vzedmuté city, emoce vzpříčené k nesmírným vrcholům a strmým pádům. Umberto Eco v jedné své studii tvrdí, že nás obklopují věci, které už dosáhly svého dokonalého estetického tvaru – například talíř, lžíce, hrnek – většinou jsou to ty nejjednodušší záležitosti. A každý pokus o tzv. vylepšení už je jen designérským pokusem. A podobné je to možná i s příběhy, jejichž základ už kdosi objevil, pro klasickou evropskou literaturu zřejmě Cervantes, Shakespeare, Moliére, Dumas, Tolstoj… a další, ti, u kterých se nad průzračností zápletky znovu spolehlivě usmíváme nebo tiše utíráme slzy. Vždyť přece „věčně bude srdce jímat znova, žal Juliin a bolest Romeova“.
Dobrodružství milovníka knihShakespearovské téma použil ve své knize nazvané Dobrodružství milovníka knih bývalý antikvář a zanícený sběratel vzácných tisků, Charlie Lovett. Jeho příběh začíná v jednom anglickém knihkupectví, kde hrdina – jak jinak, také antikvář a sběratel nachází portrét své ženy. Problém je, že Amanda, Peterova manželka nedávno zemřela, ale obrázek, který vypadl z náhodného svazku, pochází z devatenáctého století.
Autor rozvinul tři časové linie. Nejstarší začíná v shakespearových časech a sleduje výtisk knihy, do níž poznámky zanesl sám alžbětinský mistr dramatu.
Druhá časová linka popisuje seznámení Petera a Amandy. Ta je jen nutným doplňkem, její obsah rozvíjí fádní bezkonfliktní setkání dvou lidí, zamilovanost, sbližování, coby ukázka toho, jak si autor zvolí cíl, k němuž pak postavy dotlačí. Pro příběh sám není tato část podstatná, snad jen, že ukazuje, že mnohdy je pro zesílení napětí a přitažlivosti lepší nechat určitý motiv v náznaku, nesnažit se klopotně ho zdůraznit a detailně objasnit.
V tomto světle vynikne třetí linie Lovettova vyprávění, současné pátrání, v němž se vše propojuje a vrcholí. Do děje vstupují intriky, falzifikátoři, svoji roli hraje vášeň pro staré tisky, ale také dávné rodové nesváry v síle těch kapuletovsko-montekovských. Už se nebojuje muž proti muži, spíš se straží pasti. Ale ani ty v případě Dobrodružství milovníka knih nejsou mistrně sofistikované. Čtenáře napadá, že i v tomto oboru, totiž literární detektivky a záhad ztracených foliantů, už bylo to mistrovské řečeno v románu Jméno růže Umberta Eca.
Achilleova píseňDějinnou událost si jako hlavní téma zvolila také Madeline Millerová, vystudovaná specialistka na adaptaci klasických textů do moderní podoby. Její kniha Achilleova píseň je fabulací na téma osobní, lidské či mezilidské. „Už staří Řekové…,“ tak by mohl začínat tento příběh, protože děj se odehrává v době, kdy únos krásné Heleny rozpoutal Trojskou válku, jejímž účastníkem se stal polobůh Achileus. Millerová nevypráví o jeho hrdinných činech na bitevním poli. Achilea potkáváme dřív, už v jeho mladických letech, kdy byl vychováván dobráckým kentaurem Cheirónem společně s princem Patroklem. Řeč mytologie je jasná: mladí muži tužili pod nenápadným dozorem božské matky svá těla, a když přišla vhodná chvíle, aby zvolili předčasné spění k smrti za cenu nehynoucí slávy.
Madelin Millerová si vybrala pro svoji prvotinu osobitý náhled. Přátelství řeckých reků vysvětluje jako milostný vztah. Z historického tématu a mytologického příběhu se rázem stane záležitost současná, jen převlečená do atraktivních kulis. Ne proto, že autorka látku neinterpretuje podle obvyklého rastru, ale protože chování i řeč hrdinů modernizuje. Čtenář má především pocit, že svoji mladickou identitu a rozbouřené city zde konfrontují současní chlapci, pro mytologický základ příběhu to nic nového, ani ozvláštňujícího nepřináší.
