Domeček Terezy Límanové láká k návštěvě
Tereza Límanová pozvala čtenáře do jednoho z domů na Malé Straně. Bydlela v něm od dětství, společně s rodiči a prarodiči, a jeho prostředí, okolí, zvuky i vůně podrobně popisuje. Její kniha, autobiografický debut, se jmenuje Domeček a zprávu z této literární exkurze v recenzi podává Milena M. Marešová.
Ve svých necelých čtyřech letech už byla Tereza Límanová docela zdatná cestovatelka. Jaksi nezáměrná, samozřejmě, a možná teprve s probouzející se schopností reflexe dění. Ještě coby batole se spolu s rodiči stala emigrantkou v Kanadě, odkud se ale všichni na konci roku 1968 vrátili do tehdejšího Československa, na pražskou Malou Stranu, na Jánský Vršek kousek pod Hradem, do míst opředených hojným bájeslovím, pověstmi, tajemnem, zkrátka dobře se hodícím do místopisné literární formy.
A nejen do ní: „V neděli dopoledne se bez kočky a bez babičky dívám na seriál Kamarádi a roztluče se mi srdce nad úvodním záběrem našeho Domečku, ve kterém bydlí jedna z postav, myslím Váleček.“ To už je vyprávění Terezy Límanové o Domečku, který autorčin děd, lékař, koupil i přesto, že: „Půlnočním duněním z půdy, při kterém se celý dům do základů otřásal, se občas ozýval Štundlův duch.“ Strašidlem měl být předchozí majitel, oběšenec ze stesku po zemřelé manželce, ale jak se prý ukázalo: „Děda se po čase od přítele Cyrila Boudy dozvěděl, že otřesy byly způsobené odstřelováním při budování stoky ´K´.“
Domeček ožívá jako ve filmu
Zdrobnělinou z názvu knihy je tedy myšlen patrový dům pod Jánským Vrškem, dnes v zelené, tehdy se sytě růžovou fasádou, jak zjistíme s autorkou, pokud ji sledujeme při prvním dojmu, který si může člověk uchovat v poněkud hypertrofované podobě, ale možná právě tím pádem nejvěrohodnější, neboť takové oči vidí mimo logický či všední rámec.
Límanová si ono uchopování věcí očima zachovala, alespoň co se týče domu, v němž prožila deset let, jak se dovídáme z knihy. Jejím vyprávěním jako by se před očima čtenáře odvíjel švankmajerovský film, věci ožívají, hmatají, polykají, osopují se na pozorovatele. Domeček je živý organismus plný zvuků, vůní, minulých i přítomných životů. Zůstává-li autorka v něm, je vyprávění velmi intenzivní, cítíme s ní a dojem je kvazi haptický – vidíme mramorové schodiště podobné kusu syrového masa, vnímáme nažluklý pach starého polštáře, opadanou omítku, zaprášené kouty. K tomu se ozývají nutkavé zvuky, skřípot, vrzání.
Vyjdeme-li ven, mimo prostor domu a jeho obyvatel, kteří – hlavně babička Minka – také jako by patřili do výbavy mírně surreálního divadla, obklopí nás realita sedmdesátých let minulého století, kterou Tereza Límanová oživuje v detailech, jež jsou pro pamětníky zajisté výmluvné, třeba ve zmínce o chuti a konzistenci taveném sýru nebo antiperel.
Nerudovskou optikou
Vedle popisu vlastní rodiny a několika kamarádů se autorka rozhlíží po malostranských uličkách, podivně zapomenutém území, které jako by si i v její době uchoval nerudovskou pozornost k figurkám, podivínům zabydlujícím tento podivuhodně svérázný svět. Zde jenom čtenáře napadne, nakolik zůstal Límanové pohled v horizontu dětství, když objevila pozorovatelský vzor Jana Nerudy, ale onen časově bližší, a pro ducha místa a času jistě prozíravější pohled Malostranských humoresek Karla Pecky, zmíněný není.
Domeček je vzpomínková a reflexivní kniha o dětství prožitém v pražském podhradí, o tom, že tento věk je garantem shovívavosti, laskavým i prozíravým svojí naivitou. Tereze Límanové se podařilo výborně zachytit atmosféru. Nesoudí ji, popisuje. Díky své empatii to činí sympaticky a přitažlivě. Proto je lákavé „vstoupit“ do jejího Domečku a číst.
