Edgar Dutka popisuje tichou hrůzu obětí totality: „Jako memento, aby už žádná nikdy nezvítězila.“

Edgar Dutka žije bohatý život. Působil jako dramaturg, scenárista, režisér nebo pedagog, vytvořil řadu animovaných filmů a napsal spoustu knih. Navíc žil v dětském domově, u pěstounské rodiny a posléze i v Austrálii. O leckdy bláznivých zvratech, které ho na cestě životem potkávají, píše Dutka pravidelně povídky. Ve svazku nazvaném Matka vzala roha se autor vrací k matčině uvěznění, k jejímu útěku za hranice i ke svým školním nebo vojenským letům. V jistém smyslu tak navazuje na svoji předchozí knihu U útulku 5, k čemuž říká: „Nějak chybělo, když ta první knížka měla takový úspěch, že neviděli, jak to se mnou bylo dál. Ne kvůli mně samotnému, kvůli autobiografii, ale proto, že jsem byl pěknej syčák z toho dětského domova a že oni měli ohromnou práci ze mne udělat slušnýho člověka, do který se dobře učí, já měl samý čtyřky. Takže jsem si říkal, že to bych měl napsat, a tak jsem si vybral tři situace, takže to je jakési pokračování od čtrnácti do sedmnácti let, do maturity.“

Edgar Dutka: Matka vzala roha (obálka) |foto: Nakladatelství Prostor

Nakolik determinující je pobyt v dětském domově?„Víte, já si dokonce myslím, že vůbec ne, protože já jsem do pěstounské rodiny přišel asi v deseti letech, po dvou letech v dětském domově a úplně to převálcovalo, ta jejich výchova, zahrada i způsob života to, co předcházelo. Já jsem ten dětský domov zapomněl a rozpomněl jsem se až sem přišel do Prahy a nemohl jsem se chytnout, tak jsem si říkal, že budu jako Božena Němcová a napíšu o tom dětským domově. Přes jednu zimu jsem to napsal, jenže, bohužel, to byl zrovna začátek 60. let, když jsem šel na FAMU. Já jsem myslel, že budu slavný spisovatel, mně se ty povídky zdály dobré, a všichni říkali, že jsou dobré, i v nakladatelství, ale nikdo to nechtěl vydat.“

K tomu, jak vůbec po tolika letech psát o situaci v někdejším Československu v polovině minulého století, spisovatel, který strávil dva roky poté, co jeho matku zavřeli na podzim roku 1948, zdůrazňuje, že jediná možnost, je dobře o těchto zážitcích psát: „Existují faktografické záznamy ministerstva vnitra, kolik lidí bylo zastřeleno na hranicích a podobně, to jsou fakta. Na druhou stranu tu čtyřicet let vládla totalita. Samozřejmě, ti, kteří se měli dobře, tak si na to vzpomínají dobře, ale ti, který to ´odnesli´, a nebylo nás málo, a já jsem ta nejmenší oběť, pro nás vlastně zapisuji to, co bylo kolem mě, co prožila matka a podobně. To je to memento, aby jakákoliv totalita už nezvítězila.“