Eseje o historické literatuře aneb Jak uchopit Tudorovce
O dějinách a paměti v současné britské próze uvažuje ve svých esejích anglista, překladatel a vysokoškolský pedagog Ladislav Nagy. Soubor nazvaný In memoriam vyšel jako společný počin nakladatelství Academia a edice Episteme Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích.
„Domnívám se, že britská próza je tím specifická,“ objasňuje Ladislav Nagy, „že od roku 1969, nebo zhruba od začátku 70. let, kdy vyšly dva zásadní romány, Francouzova milenka Johna Fowlese a Nepokoje Jamese Gordona Farrella, tak se historii věnuje čím dál větší pozornost. A na přelomu 20. a 21. století už je to trend, který je poměrně jasně identifikovatelný. S jistou nadsázkou bychom mohli říci, že každý z významných autorů nebo z těch, které považujeme za nejvýznamnější v současné britské próze, si minimálně jedenkrát román nějakým způsobem traktující historii vyzkoušel. A pak je samozřejmě řada autorů, kteří se historii ve svém psaní věnují soustavně, z nichž je třeba jmenovat například Hillary Mantelovou, dvojnásobnou laureátku Man Bookerovy ceny, která vydala dva nádherné romány z období Tudorovců.“
Angličané fascinováni dobou vlády Alžběty I. a érou Jindřicha VIII.„Je to pro ně naprosto zásadní období dějin, protože za Jindřicha VIII. proběhla reformace, tedy odtržení od zbytku Evropy, ustavili si vlastní církev a v anglické literatuře dokonce existuje takový populární žánr tudorovských romancí. O to zajímavější je, že se do tohoto zhuštěného pole vrhla Hillary Mantelová a že dokázala napsat něco, co je naprosto jedinečné. Když člověk otevírá její knihu, ať už je to Wolf Hall nebo jeho pokračování, tak mám pocit, že k tomu už vlastně říct nic nelze. Ale ona k tomu přistupuje skutečně s obrovským nasazením, s obrovskou poctivostí intelektuální i literární a obrázek, který předkládá je naprosto osvěžující.“
Píší autoři o všech historických obdobích, anebo se některému vyhýbají?„Více či méně, pokryta jsou všechna období. Angličané mají velkou výhodu, že pokud píší historický román, který dejme tomu sahá do doby 17. století, tak vlastně mohou psát pastiš, který bude čtenáři jazykově srozumitelný, protože angličtina se nevyvíjela tolik jako třeba čeština, a tím pádem vlastně dosahují takového zvláštního efektu. Velice patrné je to například u nedávno česky vydané knihy Petera Ackroyda Hawksmoor, kde jedna rovina knihy je psaná jazykem 17. a začátku 18. století. Tedy, ono ´pokrytí historie´ je poměrně rovnoměrné. Druhá věc je, jak to přijímá kritika - dlouhou dobu si právě anglická kritika stěžuje na to, že těchto románů je příliš mnoho, že velká část britské prózy míří do minulosti, případně, pokud je to o současnosti, tak se odehrává mimo Velkou Británii, v nějakých exotických lokacích. To je ovšem téma ke kritické diskuzi, jestli je třeba, aby literatura reflektovala současné problémy - já nevím, podle mě záleží na tom, aby literatura byla dobrá a čtenáře zaujala, aby dokázala klást zajímavé otázky, a to si myslím řada z těch románů skutečně dělá.“
