Irena Dousková se Medvědím tancem zařadila mezi „haškology“

Jaké spojení měl spisovatel s tancem v medvědí kůži a zda je to vůbec příběh autora „dobrého vojáka“ Švejka, zjišťovala v recenzi Milena M. Marešová.

Knihy Ireny Douskové jsou ve valné většině charakteristické tím, že do nich autorka více či méně vsouvá vlastní zážitky, reflexe, zcela evidentní biografické prvky. Dalo by se říct, že Irena Dousková od prvního vydání knihy Goldstein píše dceři v roce 1997 a především v dalším roce vydaného Hrdého Budžese, píše o sobě, jemněji řečeno, psaním prozkoumává a dokládá obzor, který zná, prožívá, o němž zřejmě přemýšlí, a který – především – dokáže věrohodně a vtipně zachytit.

Nyní tedy nastal čas na změnu a spisovatelka vyšla z vlastních kruhů. V těch nových, které narýsovala do knihy nazvané Medvědí tanec, se také dotýká čísi biografie, jenže právě tím, že v jejích základech neleží autorčina přímá zkušenost, i jejich obrys je jaksi nepevný.

Hlavní postavou Medvědího tance je Jaroslav Hašek

Alespoň tak to jistě budeme číst v reklamních anoncích. V obsahu autora spisů o „dobrém vojáku Švejkovi“ skutečně najdeme – z fotografie hledí ještě dříve, než nalistujeme samotný titulek díla. V Prologu čteme o jeho ne příliš korektním žertu na účet vinárníka Bondyho. Také v dalším textu se jeví tak, jak asi mohl v roce 1922, kdy Douskové vyprávění začíná, opravdu vypadat – tělesně vyčerpaný, nemocný, nepohyblivý otylý muž těsně před čtyřicítkou. Většinou neúspěšně usiluje o dokončení pokračování díla, jehož první část vyšla rok před tím, než nemocný spisovatel a někdejší bohém přesídlil se svou ruskou manželkou Šurou do Lipnice nad Sázavou. Světová proslulost i úspěch spočívají prozatím v temné budoucnosti.

Jaroslav Hašek tu tedy figuruje, ale nijak výjimečně, autorka se nesnaží „vžít“ do jeho osobnosti, ani objasnit jeho myšlenkové pochody tehdejší, natož předchozí.Podobně jako název díla pochází z jedné z nepříliš podstatných, a řekněme ani ne příliš vtipných, historek ze spisovatelova dřívějšího života framendra a hospodského pijáka, také co do přítomnosti Haška jako osobnosti to v Douskové knize spíš působí jako shoda náhod. Možná, pokud by si vybrala některou z postav tehdejších lipnických obyvatel a jen tak v postranním plánu by čtenář zjistil, že kdesi tam také žil Jaroslav Hašek, mohl vzniknout zajímavý příběh. Ale tak jak autorka své postavy rozestavěla, vlastně není zřejmé, o kom chtěla vyprávět. Haška jen trpně pozoruje, jeho osudy nezkoumá, nespekuluje – nechává ho dožít v poněkud tristním stavu, z něhož nerozeznáme, zda je samotné pisatelce sympatický nebo zcela lhostejný.

Další postavy, ať už zřejmě žijící nebo smyšlené, zůstávají zase jen v náznaku. V tom nejvýraznějším je už zmíněný vinárník Bondy, jenž v Prologu dění strpí imaginární pohrůžku pogromu, ale knihu uzavírá v Epilogu okamžikem, kdy podle všeho odchází do transportu někdy na začátku druhé světové války. Jenže to už jsme od Haška příliš daleko. A protože takto distancovaně nás autorka drží od všech konfesí a konfliktů, narůstá při četbě nejen pocit nezřetelnosti, nepřiléhavosti, ale téměř odtažitosti. Jako by Dousková zůstala u hledání námětu, anebo si nemohla vybrat, do kterého se ponořit, v kterém se angažovat. A tak jsou tu náměty bez pointy. Židovský vinárník Vítězslav Bondy, k jehož rodinným relikviím patří tříska z hranice zapálené pod mistrem z Husince, katolický kněz nejistý otcovstvím syna své hospodyně a umírající spisovatel. Jestliže Švejk zůstal nedokončený, Medvědí tanec Ireny Douskové se zastavil kdesi v půli cesty, ve svém obsahu nedotažený.