Je třeba komunikovat se svými blízkými, věří Michel Faber. Svoji knihu představil českým čtenářům osobně
Jakou podobu může mít vztah na dálku, ukazuje ve svém novém románu Michel Faber. Hrdiny jeho Knihy zvláštních nových věcí od sebe dělí celý vesmír. Publikaci vydalo nakladatelství Kniha Zlín a v Praze ji představil autor společně s překladatelem Viktorem Janišem.
První překlad britského autora holandského původu Michela Fabera se v Česku objevil už v roce 2002. Román Pod kůží později doplnily ještě tři další knihy. Klíčovým textem, kterým se autor zapsal do povědomí českých čtenářů, se ale stal opus Kvítek karmínový a bílý. V monumentálním, téměř tisícistránkovém svazku, se vrátil do časů viktoriánské Anglie, mezi urozené pány i tamní prostitutky.
Po souboru povídek Jablko rozvíjejícím právě příběhy viktoriánských hrdinů, teď Michel Faber české čtenáře bere do úplně jiného prostředí. Děj románu Kniha zvláštních nových věcí se odehrává mimo planetu Zemi. Co je pro Michela Fabera na cestování žánry a prostředími lákavé? „Kvítek karmínový a bílý vlastně úplně nevnímám jako historický román, je to pro mě příběh, který se zkrátka ocitl v roce 1875. A podobně u Knihy zvláštních nových věcí mi nezáleží na tom, jestli ji lidi považují za sci-fi. Já osobně jsem neměl v úmyslu vytvořit vyloženě science fiction, chtěl jsem zkrátka napsat román o muži a ženě, které rozděluje obrovská vzdálenost. A ta vzdálenost se mi tak nějak zvětšovala, až se z toho stala jiná planeta.“
Příběh se odehrává v budoucnosti, ale zároveň reflektuje přítomnostJá myslím, že všechny knihy reflektují současný svět. Ani to nemůže být jinak, protože jsme zkrátka bytosti dneška. I romány, které se zdají být absolutním únikem od reality, jako jsou fantasy o elfech a dracích, nakonec říkají něco o našem světě. Ale neměl jsem konkrétní plán pronášet nějaká velká prohlášení nebo přinést analýzy toho, co se v dnešní společnosti děje. To všechno se do knihy dostalo - řekl bych - jen tak mimochodem. Mým hlavním záměrem bylo přimět lidi, aby přemýšleli o svém vlastním těle, o víře a o těch, které milují. A aby se snažili se svými blízkými komunikovat.
Je námět knihy pouhou fantazií, anebo určitou vizí autora?Já nejsem prorok. Netuším, jestli jsme jako civilizace odsouzeni k záhubě. Tedy z dlouhodobého hlediska dozajista jsme, protože za 50 bilionů let nejspíš vesmír zlikviduje supernova nebo něco jiného. Pokud se tedy podíváme dostatečně do budoucnosti, tak je to něco jiného. Ale jestli teď v roce 2016 směřujeme k obrovskému společenskému kolapsu, to není otázka na mě. Jistě vím jedině to, že každý z nás k záhubě neodvratně směřuje, protože nežijeme na věky. Onemocníme, zemřeme… A to se bude dít po stovky dalších let. A nejenom my sami zemřeme, zemřou i ti, které milujeme, zemřou i naše děti. S tím není jednoduché se vyrovnat. A moje kniha právě nahlíží různé způsoby, kterými se o to lidé pokoušejí.
Velkým tématem knihy je víra v BohaJe to téma, které mě vždycky fascinovalo. Částečně proto, že náboženství jsou vlastně neskutečně absurdní a mě absurdity zkrátka zajímají a baví. Podstatné to pro mě ale začalo být, když moje žena onemocněla rakovinou a věděli jsme, že možná zemře, ještě než dopíšu svou knihu. To mě přimělo mnohem více se zamýšlet nad otázkou, jestli se ještě někdy někde potkáme, až zemře, nebo je to definitivní konec. A i s tím se svým způsobem vypořádává můj román.
Zlo se skrývá v každém z násMůj otec byl ve druhé světové válce na špatné straně. Byl Holanďan a přidal se k německé armádě. Po válce byl za to potrestán. Ale i když se přidal k Němcům, jakmile to šlo, dezertoval a skryl se na farmě, dokud válka neskončila. Myslím tedy, že lidé mohou být různými historickými okolnostmi dohnáni i ke špatným činům, ale to ještě neznamená, že musejí dát zlu volný průběh a s radostí mučit druhé v koncentračních táborech. Podle mě ovšem všechny tyto historické okolnosti jen zesilují potenciál lidské bytosti. Nemyslím si, že dokážou zrodit něco úplně nového, co ještě v dané osobnosti není přirozeně zaseto.
Lidé bez citů budují nový světPříběh té knihy jsem vymyslel v době, kdy jsem se cítil velmi zklamaný lidskou rasou. Vnímal jsem, jak nefunkční společenství jsme, jak moc obtížné se zdá být soužití na jedné planetě v klidu a míru. Pak jsem ale začal přemýšlet nad tím, jaký typ lidí by byl schopný žít pospolu v klidu navždy, bez ohledu na okolnosti. Uvědomil jsem si, že to, co dělá lidské bytosti tak přitažlivými a zajímavými, je právě to spojení s agresí, ambicemi a vášněmi. A že pravděpodobně nelze vytvořit zdravé a živé lidské společenství, aniž by v něm bylo napětí a kolize. Musíme zkrátka přijímat dobré i s tím zlým.
Jde o zviditelnění kontrastu dobrých a zlých, když se setkají?Ano, to tam určitě je. Je to součástí konceptu, protože to knize dodává tak nutné drama. Ten román je hlavně o dobrých lidech, o těch, kteří mají dobré úmysly. A upřímně řečeno, o těch se nepíše snadno, protože by to čtenáři mohlo připadat nudné. Nikoho nezastřelili, nikdo neexplodoval… Špatné činy jsou zkrátka mnohem zajímavější. Musel jsem tedy najít způsob, jak vytvořit napětí a drama, které by čtenáře zaujalo a udrželo, protože jsem ho nechtěl budovat na špatném chování postav.
