„Jednoho podzimního dne jsem poprvé vstoupil do půjčovny Slovanské knihovny a dal si vystavit čtenářský průkaz“
Jako stálý pracovník začal Jiří Vacek ve Slovanské knihovně pracovat v roce 1964 po absolvování vojenské služby. Jeho pracovní poměr trvá do dnešních dnů. O desetiletích s knihami a lidmi vypráví v knize s podtitulem Mozaika vzpomínek.
„A tak jednoho podzimního dne jsem poprvé vstoupil do půjčovny Slovanské knihovny a dal si vystavit čtenářský průkaz,“ čteme v první kapitole knihy příznačně nazvané Slovanská knihovna můj osud. Její autor, literární historik, rusista a knihovník Jiří Vacek (nar. 1939), se stal nepřehlédnutelnou osobností instituce založené v roce 1924 ministerstvem zahraničí pod názvem Ruská knihovna ministerstva zahraničních věcí. O tři roky později bylo rozhodnuto doplňovat literaturu i dalších slovanských národů a název knihovny byl změněn na Slovanskou knihovnu ministerstva zahraničí. V roce 1958 byla Slovanská knihovna začleněna jako autonomní odbor do struktur tehdy Státní, dnes Národní knihovny.
Knihovna jako azyl pro knižní fondy i lidské osudy„V knihovně jsem se zapojil do třídění a kompletace neuspořádaného fondu novin ze sbírek někdejšího Ruského zahraničního historického archivu. Řediteli se podařilo získat finanční prostředky na záchranu tohoto světově unikátního fondu.“ Právě nejrozsáhlejší ruská část fondu přitahovala pozornost proslulých badatelů. Jistě vítanou pomocí jim při návštěvě Slovanské knihovny nepochybně byla erudice Jiřího Vacka, mezinárodně respektovaného odborníka specializujícího se na problematiku ruské, ukrajinské a běloruské emigrace v letech 1918 až 1945. Ostatně azylem se prostor knihovny stal nejen pro tištěné fondy: „…jako v případě profesora dějin byzantského a východoevropského umění m univerzitě Karlově Nikolaje Lvoviče Okuněva, který se ve Slovanskéknihovně uplatnil po uzavření českých vysokých škol nacisty. Válečná léta v ní prožil i Dragutin Prohaska, představující zjev společný české i chorvatské slavistice…“
Laskavé vzpomínky a hluboké znalosti Jiřího Vacka překračují parametry pouze zaměstnaneckého poměru. Čteme-li jeho vyprávění o Slovanské knihovně, pochopíme zároveň, že tento vztah je oním v pravém slova smyslu povoláním, ba posláním: „Byl jsem svědkem výrazných proměn v charakteru knihovny, jedna skutečnost však pro mne zůstala beze změn: cítil jsem se ve Slovanské knihovně stejně doma kdysi, tenkrát mladší mezi staršími, a cítím se tak i teď po uplynutí půlstoletí, kdy se věkový poměr obrátil.“
