Jiskry naděje září ze vzpomínek na rabína Gustava Sichera
Slovem i obrazem dokumentuje kniha nazvaná Rabín Gustav Sicher život a dílo prvního pražského a vrchního zemského rabína ustanoveného po druhé světové válce v tehdejším Československu. Výpovědi pamětníků shromáždila a biografickou studii napsala Zuzana Peterová.
Gustav Sicher, hebrejským jménem Binjamin Zeev ha-Levi se narodil v roce 1880 v Klatovech v podnikatelské rodině. „Budoucímu rabínovi se do vínku dostala z otcovy strany nesmírná píle a trpělivost, ze strany matky zbožnost a laskavost, tedy vlastnosti, pro které byl v pozdějším věku oceňován,“ čteme v biografickém úvodu Zuzany Petrové.
Po absolvování gymnázia začal Gustav Sicher studovat rabínský seminář ve Vídni, a zároveň filosofii ve Vídni a v Praze, na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, u profesora Masaryka. V roce 1906 se stal rabínem v Náchodě, jako polní rabín rakousko-uherské armády působil v době první světové války. „Vstoupil i do politiky: stal se členem Židovské strany, v parlamentních volbách (1920) kandidoval za Sdružené židovské strany.“
V září 1928 se rabín Sicher rozloučil s náchodskou komunitou a od prosince toho roku se usídlil na Královských Vinohradech coby pražský rabín. „Všeobecná úcta a vážnost, jíž se těšil u všech složek židovského obyvatelstva ho předurčila k tomu, aby se stal smírčím soudcem,“ vzpomíná v knize judaista a rabín Otto Muneles.
V roce 1938 se podařilo dr. Sicherovi s manželkou prchnout do Palestiny, kde vydatně pomáhali utečencům před nacismem. Po roce 1945 se na něj obrátila obnovená Rada židovských náboženských obcí v Československé republice. Gustav Sicher se roku 1947 stal vrchním a pražským rabínem. Zemřel v roce 1960 a je pochován v čestném hrobě na Novém židovském hřbitově v pražské Izraelské ulici.
„U rabína Sichera,“ říká Zuzana Peterová, „je jedna velmi pozoruhodná věc po stránce jeho duše. On vlastně celý život po válce žil v takovém rozporuplném pojetí sám sebe. Na jedné straně fakt, že si zachránil život útěkem do Palestiny a mohl se pak postavit do čela obnovené obce; ale na druhé straně musel počítat třeba s nevyslovenou námitkou, že svoji obec opustil ve chvíli, kdy byla ohrožená. Také proto, když předstoupil před shromáždění, aby se ujal úřadu rabína, svoji bolest své obci vyjádřil a předložil.“
Ze vzpomínky Těžký návrat: „Když jsem odcházel, připravil si papír a pero. Položil obě věci obřadně na malý stolek u okna. Chystal se napsat si poznámky ke své slavnostní řeči do Straonové synagogy. Pevně jsem doufal, že v ní vyjádří aspoň malinkou jiskřičku naděje do naší společné židovské budoucnosti.“
