Když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku

Malý Nami se narodil u jezera a svou matku si pamatuje jen mlhavě. Vyrůstá se svými prarodiči a jeho život vůbec nenabírá dobrý směr. Rozhodne se tak vydat se na své velké putování. Spisovatelka Bianca Bellová ve své útlé knížce přenáší čtenáře do snové krajiny nápadně podobné realitě. Inspirací jí bylo Aralské jezero, které také důkladně studovala: „Já myslím, že ten areál, to byla vyloženě jenom inspirace, která mi přišla jako hodně trefná alegorie nebo metafora ke stavu světa v jeho určitých částech. Hodně jsem vymýšlela, i když jsem rešeršovala, ale je tam také spousta fabulace.“

Pro čtenáře je to snová krajina a pro autorku?„Já si tam mohu dovolit postavit přesně takové kulisy, jaké potřebuji pro svůj příběh a pro své postavy.“ Příběh knihy Biancy Bellové není přesně zařazený ani časově, obsahuje až apokalyptické vize, zároveň s odkazy do minulých časů: „Já jsem ráda, když může čtenář s tím textem pracovat, jak sám uzná za vhodné. Je asi evidentní, že text vychází z nějaké postsovětské zkušenosti, která je společná všem zemím, které to zažily. Ale jinak si myslím, že čtenář by měl mít možnost prostě si usadit text, kam sám uzná za vhodné.“

Má literatura komentovat skutečnou situaci? „To je těžká otázka, zamýšlí se autorka, „já si myslím, že můžu mluvit sama ze své zkušenosti a nevyhovuje mi číst knihy, které jsou apriorně nějakým způsobem angažované a prvoplánové odrážejí dění, ale stejně tak není možné, když je člověk trošku vnímavější, přehlížet nějaké signály nebo jevy, ke kterým ve světě dochází. Já myslím, že ta inspirace tam je ať chcete nebo ne.“

Odkud pochází inspirace?Přesné zdorje své inspirace odmítá Bianca Bellová specifikovat: „Pro mě bylo silnou inspirací právě Aralské jezero a jeho příběh, který bych mohla vyprávět, ale zároveň si děj té knihy řekl o trošku exotičtější kulisy.“ Ve srovnání s téměř nedějovou předchozí knihou, Celý den se nic nestane, říká o kompozici Jezera: „Já musím říct, že čím jsem starší, tím více se snažím texty promýšlet dopředu, takže si myslím, že ten způsob je promyšlený. Jde v podstatě o příběh malého chlapce, kterému se něco přihodilo a on musí přijít na to, co to vlastně bylo, nějakým způsobem dojít ke smyslu toho svého příběhu.“ Ohledně experimentování, spisovatelka říká: „Čtenáři, kteří mě znají trochu lépe a mají přečteno víc mých knih, a třeba nějaké povídky, tak mi říkají, že to poznají, že jsou specifické a ptají se mě, jak to dělám. Odpovídám jim, že nevím, prostě je to jediný způsob, jak umím psát. Mě vždycky osloví nějaké téma, a pak se mu věnuji. Jeho výběr nevnímám jako experiment, prostě se vše vyvinulo k tomu tématu, které si mě najde. Co se týče stylového experimentování, tam jsem se opravdu moc nenašla.“

Rodinné vztahy a vztah k rodičům se ukazují jako téma, které se k autorce opakovaně vrací, což Bianca Bellová potvrzuje: „Opravdu mi připadá, že to, co člověka a jeho budoucí směřování vymezuje v životě úplně nejvíc, jsou právě vztahy s tou nejbližší rodinou, a hlavně právě v raném věku, v dětství.“