Komiksová Gudrun na cestě z Jihlavy do Wallhaly
Gudrun je čtrnáct, možná patnáct let, když ji potkáváme: „na Českomoravské Vysočině. V zádumčivém kraji s nepříliš přívětivými povětrnostními podmínkami“. V Jihlavě, dodejme, a píše se rok 1938. Dívka je to poněkud zvláštní, se zálibou v četbě životopisu Karla Marxe nebo Rózy Luxemburgové, jak sama prohlašuje: „Já jsem nezávislá komunistka. Stalin je fakt děsnej.“ Jak hrozné časy nastávají, o tom se téhle chronické záškolačce, suverénně falšující omluvenky, ani nesnilo.
Pavel Pleskač rozložil motiv své prvotiny vskutku odvážně. Sáhl po historickém tématu, navíc po takovém, které bývá řazeno do kategorie „ožehavých“. Popsal nadšení z totality, ale také jeho tristní konce, jejichž důsledky většinou dopadnou na nevinné. Že k tomuto projevu autor dlouho sbíral odvahu, to snad kdesi pronesl, že musel také nashromáždit a prostudovat dostatek materiálu, je naštěstí zřejmé ze samotné knihy.
Historické téma v komiksuK tomu, že Gudrun a chrám z mramoru je příběh odehrávající se mezi lety 1938 až 1945 v německé, menšinově české a židovské Jihlavě, je třeba dodat ještě jednu zásadní informaci: Pleskačova kniha je komiks. Autorský, tvůrce si připravil scénář, napsal děj a nakreslil obrázky, vybavil Prologem, Epilogem i Vysvětlivkami.
Zařadil se tak jednak k tvůrcům usilujícím o přiblížení podstatných a zamlčovaných témat, o kterých je obtížné ve zdejším prostoru hovořit v dlouhých rozvinutých větách, natož zkratkou kresby a střídmého komentáře. O této těžkosti svědčí už třeba fakt, že autor přikreslil nejen bubliny konkrétním osobám, ale hojně přidal také vysvětlující komentáře po stranách. Komiks je tak dost upovídaný a často má čtenář pocit, že dílo vnímá spíš přes jeho jazykové pasáže, než skrze obrázky. Ty jsou ostatně hodně statické, postavičky v prakticky neměnném postoji, bez výrazně odlišných rysů, trochu vytřeštěné, schematické. Nejvíce příběh ilustrují kulisy – města – Jihlava, Třebíč, Lodž, Řezno a u něj chrám z mramoru, tedy Wallhala: „o 0,5 m zmenšená kopie Panteonu“. V místě posledně jmenovaném si Gudrun s dalšími děvčaty organizovanými ve Svazu německých dívek užije legraci a své zážitky ještě stihne po návratu vypovědět nejlepší kamarádce, Židovce Haně, která se také chystá na dlouhou výpravu, jenže ona jede s transportem do Sobiboru.
Kniha vhodná do školyHistorické okolnosti Pavel Pleskač nastínil a vyšrafoval věrohodně. Zůstal nestranným, nebo přinejmenším objektivním, nevede černobílé hranice mezi rasami či charaktery, což pozitivně vynikne také proto, že barevně si s černou a bílou vystačil.
Gudrun je ale spíš podobná současníkům, v tom je Pleskačův komiks naukový, skrze její hlášky, kverulantství, provokace si mohou vrstevníci ledacos představit. Což občas působí kontraproduktivně, protože čtenářská skupina, která po knize sáhne, asi nebude v Gudrunině věkové kategorii. Dotkl se hranice sdělnosti a smyslu kultury obrázkového zpodobení.
Do kreseb Pavla Pleskače se dlouhá a velmi tragická historie přece docela přijatelně vešla, dokonce včetně ironie a výstředností hlavní hrdinky. Dokonce i takhle může vypadat učebnice – návod k hlubšímu studiu a podnět k hledání komentáře.
