Kousek Ruska ve středu Česka. Jan Jindra fotografoval v posádkovém městě sovětských vojáků

12. září 2016

Obsáhlá publikace nazvaná Heavy Metal Milovice se výhradně zaměřuje na téma života města obývaného vojenskou posádkou a na průběh odchodu sovětských vojáků.

V nakladatelství Bigboss vyšla před nedávnem fotografická kniha nazvaná Osmdesátky. Shrnovala několik cyklů fotografa Jana Jindry postihujících éru 80. let 20. století a končila několika snímky z odsunu sovětských vojsk.

Fotografie doplňuje rozhovor šéfa nakladatelství Vladimira 518 s Michaelem Kocábem, předsedou Parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk. Ten také Janu Jindrovi tehdy udělil oficiální povolení pro fotografování v Milovicích. „Mně se to téma líbilo a hledal jsem možnosti, jak to fotografovat,“ vysvětluje Jan Jindra, „a pak jsem si uvědomil, že když budu vlastně v té parlamentní komisi, že to je senzační možnost, jak se tam dostanu oficiálně a navíc budou mít trošku respekt. A ten papír mi pomohl i později, když jsem tam jezdil. Když mě zastavili, tak jsem se tím oháněl, že mám ten papír. Takže jsem byl jakoby oficiální fotograf. Ale dost času jsem tam jezdil také sám.“

Kniha obsahuje rozhovor s Michalem Kocábem„Já jsem ukázal fotografie nakladateli a Vladimíra hned napadlo, že Michael Kocáb o tom nejvíc ví a logicky z toho vyplynul rozhovor,“ objasňuje fotograf. „Byl to dobrý nápad, protože mně zase připadlo, že dělat samostatnou fotografickou knihu by už bylo trošku málo. Já mám rád, když fotografie jsou nějak provázané textem. Jsou to pak dvě různý věci, ale dobře spolu spolupracují. Takže jsem tím nápadem nadšen.“

03704150.jpeg

Osobní rovina rozhovoruVyváženost rozhovoru, z něhož je zřejmá připravenost dotazovaného, ale také osobní kontakt s tazatelem, si Vladimír 518 pochvaluje: „Přál jsem si, aby z toho byla cítit nějaká moje edukace v tom tématu, a zároveň, aby opravdu z toho mezi řádky bylo možné vnímat naše kamarádství, které se mezi námi v průběhu let rozvinulo, protože jsme spolu zažili nějaká hudební setkání, ale hlavně setkání nad hudbou. Těch rozhovorů jsme vlastně udělali už velké množství, jenom se nikdy nenahrávaly, tak jsme to tentokrát udělali. Mě ta témata opravdu zajímají a Michael Kocáb je zrovna ten člověk, kterého má smysl se ptát.“

Čtěte také: Osmdesátky podle Jana Jindry končí až odjezdem okupačních vojsk

Návraty do Milovic Jan Jindra se do vojenského prostoru podle vlastních slov vracel: „Fotograf má mít velké odpadkové koše a je třeba třídit. Nicméně, vzniklo asi 160 filmů, což jsou tisíce fotografií. Z toho bylo potřeba vybrat něco, co je charakteristické, ale současně jsme si dávali trošku pozor, nebo spíš jsme tam dávali občas nějaké banální věci, protože často právě ty řeknou víc, než nějaká úplně vypracovaná fotografie.“ Když fotograf uvažuje o síle prožitku z návštěvy Milovic, říká: „Dost silný byl pohled na tu sovětskou svatbu, která se objevila na jedné z fotografií. Když mě tam pozvali a já to pozoroval, tak jsem byl u vytržení, že vlastně oni měli opravdu přesný harmonogram těch rituálů, že jeli k památníku na Dukle, pak zase k Leninovi. Já jsem byl pořád znovu překvapován. A toho si možná vážím nejvíc, že jsem to mohl fotografovat, že jsem se mohl dostat do té rodiny.“

03704152.jpeg

Síla obrazu pro člověka, který nezažil tuto realitu„Já ty fotografie samozřejmě vnímám jako strašně důležitou věc,“ říká Vladimír 518, „která mi pomáhá se podívat za oponu na to, co jsem jako dítě sledovat v televizi. Tam jsem viděl ty tanky, a toho Kocába, ten koncert. Jako malé dítě jsem vnímal, že se asi děje něco dobré, ale byla to pro mě nějaká změť mediální pozornosti, která byla věnovaná té situaci. Teď, díky takovéto knize a díky setkání s Janem Jindrou i s Michaelem Kocábem, díky rozhodnutí k rozhovoru, se člověk může podívat za to, dovnitř. Samozřejmě, těch vrstev je tam ještě dalších deset a dál by šlo kopat, ale jsem moc rád, že kniha může mé generaci například, zprostředkovat představu o tom, že tam skutečně bylo kus Ruska, a to jen něco, co zní jako věta, ale tady v té knize má obsah. Je to vlastně absurdní, bizarní, neuvěřitelné, a vidět fotky z bytů, z mejdanů, ze svateb, to je neuvěřitelně zajímavé.“

Spustit audio