Krajiny Metropole smrti vyrůstají ze vzpomínek, mytologie i z historie

Profesor židovské historie Otto Dov Kulka jako devítiletý chlapec prožil nejprve internaci v terezínském ghettu a poté deportaci do Osvětimi. Jeho kniha je „působivým experimentem člověka hledajícího způsob, jak pochopit svoji minulost a naši historii“.

Co si z té cesty pamatuji? V roce 1978 prof. Kulka navštívil Osvětim a rozpomínal se na události z ledna roku 1945: „Nejvíce převládá určitá barva: noční barva sněhu všude kolem, předlouhý černý konvoj se pomalu sune vpřed, a náhle – černé skvrny po stranách cesty: jedna velká černá skvrna a pak další velká černá skvrna a další. Nejprve jsem byl opojen tou bělostí, svobodou, široce otevřenou noční krajinou, vesnicemi, jimiž jsme procházeli, skutečností, že jsme za sebou nechali ploty s ostnatým drátem. Pak jsem se na jednu tu tmavou skvrnu podíval z větší blízkosti – bylo to lidské tělo, a další černá skvrna – a viděl jsem, co to bylo; skvrny přibývaly, mrtvá těla se objevovala stále častěji.“

Vzpomínky, memoáry, deníky, román?„To nelze zařadit,“ vysvětluje Otto Dov Kulka, „tu knihu nelze žánrově specifikovat, protože nevznikla ,jako kniha‘. Původně to byly zápisky pořízené pro moje porozumění sobě sama, dvacet let jsem s tím žil v skrytu, nikdo o tom nevěděl. V mém deníku, který si celá léta vedu a dnes má nějakých čtyři tisíce stran, se poprvé objevují metafory jako ,metropole smrti‘ nebo ,velká a malá smrt‘. Pochází to z mé osobní reflexe, ale také z mého myšlení historika, tam není individuální utrpení, nýbrž pokus odhalit smysl těch událostí a režimu.“

Otto Dov Kulka na autogramiádě v Knihovně Václava Havla |foto: Ondřej Němec

Na konci cesty je Metropole smrtiDalší vzpomínka na návštěvu vyhlazovacího tábora: „Úžas, že tato krajina, jež byla tak hustě zaplněna lidmi – mravenci, armádami otroků, černými řadami lidí vlekoucími se po cestách ke krematoriím – byla tichá. Opuštěná. Přesto tu bylo všechno: les betonových pilířů – člověk je téměř viděl před očima, pyšné a vzpřímené, s napjatými ocelovými dráty jako v ten den, kdy jsme sem v noci přijeli – jako té první noci osvětlované průvodem světel, která přejížděla přes naše obličeje, když se vlak pomalu sunul galerií světel k Metropoli smrti.“

Cesta, před kterou není únikOtto D. Kulka se narodil roku 1933 v moravském Novém Hrozenkově. Po válce vystudoval historii a filosofii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a na Goethe Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Nyní žije v Izraeli a je emeritním profesorem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Ve svých vědeckých pracích důsledně dodržuje nezaujatost a střízlivý odstup od vlastního příběhu. Dávné osobní zážitky ho přesto neustále dohánějí a i po mnoha letech se mu vracejí jako živé představy a reminiscence.

Kafkova osobní mytologieProf. Kulka tvrdí, že beletrii zabývající se tématem holocaustu nečte, zásadním spisovatelem pro něj ale je Franz Kafka: „Jeho povídka Trestanecká kolonie mi umožnila popisovat přesně každou maličkost, a přitom vidět její dalekosáhlý smysl, kterému se nedá dokonce porozumět. Pro mé přežití, mentální i lidské, je hlavní Kafkova povídka Před branou zákona, která patří k jeho osobní mytologii. Kafka její bránu otevřel a jiní skrze ni mohou vstoupit. Tak i já jsem dvacet let hloubal nad tím, jestli ta brána, kterou já jsem otevřel svojí existencí, také umožní jiným vstoupit.“

Otto Dov Kulka |foto: Ondřej Němec

Vzpomínky na cestu do Osvětimi v roce 1978 jsou z ukázky převzaté z knihy O Němcích a Židech v době nacistického režimu, eseje tří generací historiků, již uspořádal Moshe Zimmermann a v roce 2006 ji v angličtině vydalo nakladatelství Magnes Press (přeložila Alice Marxová, vyšlo v Roš chodeš v lednu 2007).