Matěj Dadák: Horowitz – recenze

Nakladatelský redaktor tak dlouho čekal, až mu populární spisovatel dodá svůj poslední text, až nezbylo nic jiného, než že onen bestseller musí sepsat sám. „Oblékne“ si cizí identitu a díky tomu odhalí cosi fatálního i sám o sobě. Tak by se dal stručně shrnout obsah prozaické prvotiny Matěje Dadáka nazvané Horowitz.

Autor zvolil téma nepochybně atraktivní. Nenaplnil ho však stejně vábným obsahem. Navíc se mu nijak zvlášť nepodařilo udržet logiku příběhu.

Na začátku je super-oblíbený spisovatel, který za sebou má řadu titulů a jehož čtenáři milují a který, byť už jen „donekonečna recykluje dvě tři myšlenky a udělá kolem toho své pověstné kudrlinky“, je zkrátka očekávanou stálicí knižního trhu. Proti němu stojí redaktor, který neměl „dosud příležitost na sebe výrazně upozornit a v redakci mu prozatím příslušela spíše spolupráce na méně významných titulech“. Jenže ke konci se dočteme, že Horowitz si redaktora vybral, protože o něm hodně slyšel, a naopak, z editorových úst vyslechneme nepochopitelné: „Znal jsem literaturu posledních let skrz naskrz, ale o žádném Horowitzovi jsem nikdy neslyšel.“

Podobných lapsů je v knize víc a spíš ukazují k autorovu soustředění a snaze, aby udržel linii konstrukce, kterou chtěl vybudovat. Ale tak jako „utekly“ detaily charakteristik hlavních postav, ani stavba díla není pevná a věrohodná. Návrh kostry je v pořádku, ale to, do čeho má být „oblečena“, co z ní má udělat výlučný kus a monument originality, anebo aspoň její zablesknutí, to v Dadákově textu chybí.

Problémem jsou také vsuvky, jimiž autor dílo ozvláštnil. Není výjimečné, že spisovatelé linii svého vyprávění vymknou z přímočarého plynutí, ale mělo by to být alespoň nějak funkční. Pasáž, kdy redaktor v převlečení komusi rozmlátí interiér bytu za zvuků Paganiniho houslového koncertu, působí zbytečně a navíc, jako by se sem připletla nedopatřením z jiného rukopisu.

Na druhou stranu i to, co k příběhu evidentně patří, se posouvá škobrtavě a příliš chtěně k rozuzlení. Nápovědy jsou nepřehlédnutelné a nepříjemně z textu trčí. Potence nápadu i čtenářova představivost jsou degradovány do pozice neúčasti, nápadně naváděné k málo objevným cestám.

Také kurzivou psané Horowitzovy vzpomínky, vyzní příliš pateticky. Jsou statické, teatrální, ani v nejmenším nezapůsobí jako imitace geniálního spisovatele.

Cosi poutavějšího lze nalézt v pasážích, kdy redaktor hledá inspiraci pro své náhražkové dílo v kraji, kde prožil vždy jen jediný týden v roce, ale zřejmě velmi intenzivní. Když se převléká do svého strýce, identifikuje se s ním, je jím pohlcen, mohl by se děj konečně kamsi posunout. Ale Matěj Dadák ho jenom naskicuje a rychle se vrací zpět do nudy textu našívaného na Horowitze. Škoda.