Měsíc autorského čtení navštívila baskická spisovatelka, uvnitř sebe hledá nevyřčená slova

Karmele Jaio se narodila v roce 1970 ve Vitoria-Gasteiz. Debutovala v roce 2004 povídkovým souborem Hamabost zauri (Patnáct ran), následovalo dalších pět titulů, povídky, romány, naposledy sbírka poezie Orain hilak ditugu (Teď jsme mrtví) (2015). Její knihy mají úspěch, vyšly přeložené v několika světových jazycích, do španělštiny některé z nich převedla sama. Svoji překladatelskou zkušenost popisuje takto: „V takových chvílích si člověk uvědomí, že literatura nemá hranice. Příběh, který napíšete v samotě svého domu, může docestovat až na noční stolek někde v Berlíně. Z jednoho intimního místa na druhé.“ Přišel i zájem divadla a filmu, v roce 2010 vznikla hra na motivy autorčiny povídky Ecografías (Echografie), o tři roky později film podle předlohy její románové prvotiny Amaren eskuak (Matčiny ruce) (2006).

Tvoříte nejen povídky, ale i básně nebo texty pro noviny. Jakým způsobem se tyto styly ve vašem psaní prostupují?

Tyto žánry jsou pro mě opravdu velmi odlišné. Všechny jsou mi blízké, ale kdybych mezi nimi měla volit, nejbližší vztah mám asi k povídkám. To je opravdu úplně jiné, než když píšu třeba román. Já se cítím daleko jistější v textech, kde mám dokonale pod kontrolou začátek i konec, proto je mi milejší kratší formát. Jednou z mých obsesí je totiž proškrtávání. Neustále se v textu vracím a zbavuji se zbytečných slov. Tím jsem při práci opravdu posedlá.

První povídkovou knihu jste vydala v roce 2004. Co jste psala před ní?

Psala jsem opravdu už před vydáním první knihy. Hotových textů jsem měla spoustu. Všechny jsem je ale považovala za jistou zkoušku. Právě na těch nevydaných textech jsem se vlastně učila, byl to nácvik pro něco, za čím si opravdu stojím. Kniha, kterou jsem v roce 2004 debutovala, nebyla kompilace těchto už hotových věcí. Byl to právě ten text, kterému jsem věřila a ve kterém se zúročily zkušenosti z dřívějška.

Jaká témata chcete svým psaním postihnout?

Určitě mám témata, která se v mých textech objevují znovu a znovu. Jedním z nich je neschopnost komunikace mezi lidmi. S tím souvisí i další věc, která mě velni inspiruje – nazvala bych ji nevyřčená slova. Zajímá mě to, jak celé dny přemýšlíme, během dne nás napadne spousta myšlenek. Většina z nich se ale nikdy nedostane ven, nikdy je neřekneme nahlas. A přitom nám mnohdy v nitru velmi ubližují.

Tvrdíte, že k tvorbě je potřeba autorova samota. Jak doslovně to myslíte?

Ano, to právě s tématem nevyřčených slov určitě souvisí. Vnímám to tak, že autor, když tvoří, musí být v určité fázi sám. Ale nejedná se o žádnou izolaci, kontakt se společností je podle mě pro autora velmi podstatný. Na čas, kdy pracuji, se potřebuji uzavřít, pak se ale znovu napojím. Jsou to pro mě dvě roviny tvorby. Uvnitř sebe nacházím právě ta nevyřčená slova, ale potřebuji se spojit s okolním světem, abych realitě a společnosti některé náměty ukradla.

Co chcete společnosti svou literaturou vracet?

Kdybych to měla takhle shrnout, asi by to bylo něco jako jiný pohled. To je něco, co se ale týká nás všech. Každý jsme jedinečný a každý na světě má svůj vlastní pohled na své okolí. Literatura pro mě umožňuje právě předání tohoto jiného osobitého náhledu, který mám já. Tím čtenáři knihy vlastně rozšiřují, obohacují svět.

Podle vašich textů už vznikla jak divadelní hra, tak dokonce i film. Jak pronikání své tvorby do práce jiných autorů vnímáte?

Všechny tyto adaptace jsou pro mě jakýsi dárek. Hodně to souvisí s tím, o čem jsem teď mluvila. Každý tvůrce, který se jakkoli ujímá mého textu, nabízí nový pohled. Nejenom svým divákům, ale i mně. Já mám díky tomu také nový pohled – na to, co vlastně dělám a jak to taky může vnímat někdo další. Proto to vždycky chápu jako dar.

Narodila jste se v hlavním městě Baskicka. Jak vás ovlivňuje tamní kultura?

V první řadě je pro mě určující jazyk. Právě ten je nositelem kulturní identity, je to to, co spojuje každé společenství. Myslím, že už samotný fakt, že jsem se rozhodla psát baskicky, ukazuje můj postoj. V jistém smyslu tak bráním jazyk, který už nemá tolik mluvčích, jako jiné. Pro mě je to výrazný akt svobodného rozhodnutí psát v baskičtině.

V češtině vaše texty zatím nemáme, jak jste přemýšlela o prezentaci na Měsíci autorského čtení?

Pro četbu před českým publikem jsem zvolila povídku, protože to je skutečně terén, kde se pohybuji nejpevněji a nejraději. Navíc povídka je vděčná i z hlediska rozsahu. Můžu tady tím pádem přečíst uzavřený celek s pointou. To je myslím příjemnější i pro posluchače. Ale že bych se právě na české publikum připravovala nějak speciálně, to ne. Spíš jsem text volila podle typu akce, jakou je Měsíc autorského čtení.