Milé a humorné vzpomínky „pošetilé družičky“

1. červen 2015

Když vyšla v Amsterdamu kniha Idy Simonsové s názvem Pošetilá družička, vzbudila velký ohlas. Ten ještě podpořilo zjištění, že rukopis knihy vznikl už roku 1959, že jeho autorka není spisovatelka, ale koncertní klavíristka a do třetice, že jde o jediný dokončený román autorky. V českém překladu vydalo román s biografickými prvky nakladatelství Pistorius & Olšanská.

S příjmením Rosenheimerová se Ida Simonsová narodila v roce 1911 holandským měšťanům židovského původu, v typicky evropské vícenárodnostní a vícejazyčné rodině – otec Němec, matka pocházela z Londýna a anglicky prý také nejraději mluvila. Malá Ida slýchala vlámštinu, angličtinu, němčinu, nizozemštinu i jidiš, a podle toho, co čteme v příběhu jejího života, k toleranci – nejen jazykové – měla přirozené nadání. Vůči nejbližším i vzdálenějším příbuzným zásobu smířlivosti nepochybně potřebovala.

A také rozhodnutí stát se „pošetilou družičkou“. Název, který Ida Simonsová zvolila pro své dílo, je odkazem k biblickému podobenství o pannách čekajících na ženicha. „To jsou ale potvory,“ řekla jsem, „ty rozumné družičky, proč těm chudinkám nemohly trochu oleje půjčit? Byly to potvory. To už chci být radši pošetilá družička.“

Právě způsob, jakým autorka popsala nahlížení mladistvého děvčete do zákoutí dospělého světa, jeho poznávání, objevování, rozdíl mezi dětskou iluzí nebo představivostí a realitou – je nejpůsobivějším rysem knihy. Ida Simonsová nepsala dětskou knížku, ale také ne čistě memoárovou. Prospěšně stojí na onom prahu mezi počinem stylizovaným pro jistou skupinu a dílem usilujícím o pravdivý záznam. Věrohodnost mu dodává fakt, že obě možnosti jsou tu propojené.

Pošetilá družička, hlavní hrdinka Gittel, je na prahu dospívání. Žije se svými rodiči, otcem, neúspěšným obchodníkem a krásnou, leč nespokojenou matkou, která občas s dcerou odjíždí ke Gittelině babičce do Antverp. Tam žije nejlepší kamarádka Mili a také dospělá přítelkyně Lucie, dcera bankéře Mardella, který dívce umožní cvičit se ve hře na klavír. Svět, který Gittel prostředkuje svým vyprávěním je také tak trochu pošetilý – ve věčném škorpení rodičů, v autoritativních babičkách, samolibých učitelkách, škodolibých strýčcích či moudrých rabínech. Gittel v tomto dospělém světě naslouchá a pozoruje, vypráví upřímně až jemně naivně, čímž dostává její řeč přesnou dávku vtipu a nadhledu: „Babiččina paruka byla pro ostatní pobožné ženy zaručeně zdroj pohoršení, protože babička obratně podřídila pobožnost marnivosti. Nechala si ji zhotovit v Paříži u proslulého mistra parukáře; paruka byla z hebkých vlasů bronzové barvy, samé kudrlinky a vlny, vesele nazdobená třpytivými hřebínky a sponkami.“

03398202.jpeg

I přes lehkou nostalgii autorky, působí text téměř coby humoreska, jako sbírka židovských anekdotických historek, jaké například sepisoval Friedrich Torberg ze života své tety Joleschové. Ostatně ta byla také jen prostředníkem, předobrazem světa, jenž nás dojímá sentimentem po zaniklých časech, ale nakonec v něm vítězí šťavnatý popis horizontů rozložených ve vyváženém poměru mezi titěrným a zásadním. Břitký humor tomu navíc dodává neodolatelný půvab.

Ida Simonsová samozřejmě Torbergova stylu nedosahuje, jistě takové ambice ani neměla, ale parametry literárního díla, čtivé biografie i elegantní novely, její Pošetilá družička naplňuje a za čtení rozhodně stojí.

Spustit audio