Monotónní Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Soubor povídek Jiřího Hájíčka vychází u příležitosti podzimního Velkého knižního čtvrtku. Autor v něm čtenáře opět zavádí do prostředí převážně jihočeského venkova v době konce minulého a začátku tohoto století.
Pro Jiřího Hájíčka není formát povídky novinkou. Právě jím začínal, v roce 1998 vyšlo osm příběhů v knížce nazvané Snídaně na refýži. A pokud na čtenáře po otevření Vzpomínek na jednu vesnickou tancovačku dechne cosi povědomého, nebude se mýlit – jde o počin v prvním vydání jen z menší části.
Dvacet za dvacetJednotlivé příspěvky nejsou datované, leč, lehkou komparací zjistíme, že ze šesti oddílů, do kterých jsou historky členěny, první čtyři jsou polovinou jmenované prvotiny, osm z druhé části je dvěma třetinami knihy Dřevěný nůž. Třetí část plní vyprávění dříve publikovaná v almanaších a víceautorských počinech.
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku jsou výborem z tvorby Jiřího Hájíčka. Dvacet položek, jak zjistíme z nakladatelské anotace, pokrývá dvacetiletí, období mezi lety 1995 až 2014, v obsahu náhled do vesnického Jihočeska, a také, což je možná zásadnější, do tvůrčí historie autora.
Co zjistíme?Spisovatel se za těch dvacet let výrazně neposunul, neexperimentoval. „Do literatury“ Jiří Hájíček vstoupil v hotovém tvaru, což může působit stejnou měrou jako nedostatek invence i příznak charakteru. Přehlédneme-li povídky jako celek, profil je srozumitelný: svět trochu vykořeněný, vymknutý z tradic, a proto bezradný v aktuálním bytí. Ano, takto se odehrává setkání „po letech“ ať bývalých spolužáků (v povídce Pinky a já), dětských známostí (Popel nejlepšího záložníka), anebo příbuzných řešících pozůstalost (Koně se mají pohřbívat).
Přiléhavý je obraz vesnice konce dvacátého století – zatížené dějinnými zvraty i sousedským slídilstvím a zakořeněnými křivdami. Postavy charakterizuje jednoduché schéma – břichatí strejcové v hospodě, naondulované ženy s laclíkem zástěry uvázaným za krkem, chlapci poněkud nerozhodní, dívky naivní.
Promyšlený obraz a setrvalá linkaSouvislost jednotlivých příběhů je opět zavěšená na postavách, s nimiž se setkáváme v různých časech, ale ne v následnosti, dotýkají se třeba jen zmínkou, vzdálenou příslušností k prostředí i době, v nichž se odehrál předchozí obraz. To je pozitivní, autor zachoval pocit samostatných příběhů, ale celku přidal důvěrnější tón, neboť o postavách se dovídáme jakoby o něco víc, než předvedlo jejich konkrétní vystoupení.
A jak je to s autorským gestem Jiřího Hájíčka? Je stabilní – v pozitivním smyslu volby reálného tématu. Ne třeba nudné, ale tuctové, protože jednotliví mluvčí jsou na ustálené frekvenci, na vlně bez emocí, vášně, vzruchu. Jako citově nejagilnější pak působí generační rekapitulace v povídce Koleje ve sněhu: „Bělovlasý otec s pletenou čepicí v barvách jamajské vlajky a s šedivým strništěm vousů vypadal dost komicky – něco mezi přestárlým hipíkem a dědou Mrázem, vedle něho synova světlá hlava s dredy. Josef je táhl oba za sebou na laně a s nimi ještě všechnu tíhu světa.“
Mrzuté je, že ve většině případů chybí pointa, vše končí jakýmsi vyvanutím, téma bylo popsáno. Styl povídkové tvorby Jiřího Hájíčka připomíná záznam elektrokardiografu v klidovém stavu. Může to být dobrá zpráva, ale možná by si měl autor uvědomit, že pokud bude tato linka dlouhodobě nehybná, sledovaný objekt už přestal žít.
