Motýl v barvách ještě bizarnějších a verše nejen pro milovníky čaje

26. květen 2016

Nikoliv gurmánský zážitek, jak by se mohlo zdát podle názvu Šálek čaje v polostínu, ale literární požitek nabízí spisovatel Alexandr Kliment. Autor, známý svými romány a povídkami už od 60. let minulého století, nyní vydává básně inspirované starou čínskou poezií. Knihu vydalo nakladatelství Torst.

V reflexích bývá Alexandr Kliment (nar. 1929) nazýván výrazným autorem, patřícím k nejsilnější novodobé české literární generaci Kunderově, Vaculíkově, Klímy či Kohouta, i když původním jménem Klimentěv, syn brusiče drahokamů a ruského emigranta, na rozdíl od nich, nikdy nebyl příslušníkem komunistické strany.

Ve svém „příběhu 20. století“ na internetových stránkách Post Bellum v podnadpisu „O (ne)smyslnosti života“ Kliment mimo jiné říká: „Dlouhodobé pozorování sebe i světa mě přivedlo k myšlence a skoro k názoru, že život nemá žádnej smysl. A to život od samého počátku.“ Myšlenka je na webu rozvedena, ale fragment z ní se čtenáři hodí při vstupu do sbírky čítající více než sto šedesát básní, rámované čtyřverším čínského autora psaným „kolem roku 900“, nazvaným Při pohledu na město Nanking, jehož pandánem je závěrečné čtyřverší Klimentovo, „kolem roku 2000“ psané a variací nadepsané Při pohledu na město Český Krumlov.

Vnitřní čas sbírky je vzdušný, uvolněný, možná předurčený neurčitostí, nezacílenostíO inspiracích ani pohnutkách se tu nemluví, jestli je nějak vnímaná konkrétní realita, pak v onom jediném závěrečném letopočtu. Ostatní záchytné body byly pominuty a svět či momentální život je skicován ročními dobami, dopuštěním živlů, plozením a zánikem, neomylným střídáním poloh, opozit, párových dvojic i protikladů. V bezčasí a pološeru, nebo lépe řečeno polostínu z názvu knihy, se nesou verše lehce až fádně, což ovšem nepochází z nedostatku fantazie, spíš ze střídmosti, úspornosti, jakési cudnosti vůči slovům. Jsou tu věci v jakémsi zárodečném stavu: „nenapsaný dopis“, měkké i křehké „kočičí řasy“, vymývané akvarelem, ale též kontrastní ostré jako ti, kteří „ohníčky hasili slídou“, když „listí špendlí mraky“. V neuchopitelnosti, v této poloviční skrytosti, nutno ocenit, zcela chybí sentiment. I když máme pocit, že se kolem obtáčí pár motivů, že celek je jaksi vláčný, přece do kruhu poezie se prozaik Kliment postavil pevně a jeho rýmování je nápadité a odvážné: „Motýl v barvách ještě bizarnějších/ nad pěšinou tančí jako mim/ Něco jsem se právě dověděl/ něco už se nikdy nedozvím.“

03636605.jpeg

Spekulace o tom, nakolik autora inspirovala staročínská poezie, je nakonec zbytečná Ano, jsou tu štětce, inkousty i hedvábí, císař a mudrc, vlaštovky, rorýsi, orchideje i narcisy. „Lampy se houpají v polostínu nehybných věcí“ a je i „Versmírek na nebi/ vesmír na dlani“ – především ale obratnost a citlivost jazyková formulující poezii třeba ne pro věčnost, ale příjemnou a skutečnou dozajista.

„Netřeba nic číst/ Vítr sám si obrací/ list,“ řečeno v básni, jejíž úvodní verš – Šálek čaje v polostínu – dal název sbírce. Nedejme na její nabádání. Alespoň v případě knihy Alexandra Klimenta je prospěšné ve čtení pokračovat.

Spustit audio