Na Čapky je Opelík
První čapkovský úklid podnikl literární historik Jiří Opelík před osmi lety – tehdy dostal čtenář do ruky výsledek, Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek, datovaných do roku 2007. Od kterého se počítají příspěvky v současné, „druhé knížce“, časem do roku 2015.
Některé studie vyšly časopisecky, jiné se objevují poprvé, především ta nejrozsáhlejší s názvem Škola Lidových novin, sama zabírající polovinu z dvousetstránkového obsahu.
To zásadní je uloženo v osmi různě dlouhých článcích o díle skoro stoletém, obsahem vzrušujícímA že je to čtení nadmíru lákavé! Kdo by se obával, že náročné, nemusí, protože Jiří Opelík píše obdivuhodně čtivě, což je dáno odbornou erudicí, ale současně empatií, s níž se k povahám a postojům obou bratří autor přibližuje. Už v rovině textové zde máme příkladnou ukázku dobrého díla, neboť spolehnout se naň může badatel akademicky titulovaný, stejně jako studenti nebo publicisté. Ostatně jeden z textů vyšel v časopise Týden a čtenáře posledního čísla roku 2008 jistě nezarazila jeho náročnost.
Potřeba říci „b“, když bylo řečeno „a“Navzdory tomu, že Jiří Opelík mohl šuplíky svého stolu uzamknout s myšlenkou, že o Čapcích už bylo „vše vybádáno a napsáno“, v mysli zůstaly jemné nuance…, v žádném případě ovšem marginální. Promýšlí-li pisatel Čapkův vztah k Bohu a náboženství, anebo uvažuje O skryté roli knihy Hovory s T. G. Masarykem (jak nazval příspěvek do olomouckých Bohemic v roce 2013), jsou to záležitosti kruciální. Vyjevují mimo jiné velmi těsný vztah k dílu, Jiří Opelík nesleduje jednoduché spoje, ale odezírá, co proudilo mezi událostmi, co bylo materiálem stavebním: „A pokud se v dobové kritice na rozhraní 20. a 30. let objevily názory o tehdejší Čapkově umělecké stagnaci, nastartovaly Hovory infikováním Hordubala i překonání této stagnace.“ A ještě dále: „Právě jednoduchost základního impulsu, jímž byla niterná potřeba říci ´b´, řekl-li jsem už ´a´, potřeba skladebně doplnit a tím docelit románovou tezi románovou antitezí, nasvědčuje imanentnímu vzniku Povětroně. Čapek nás ostatně sám v Doslovu k trilogii poučil o tom, že v Povětroni ve srovnání s Hordubalem ´situace je obrácená´.“ I z několika vytržených vět je zřejmé, jak citlivě a pečlivě je látka probírána.
Zásadní je ona zmíněná Škola Lidových novin. Je to práce historická, v níž s mírou nostalgie čteme o „spisovatelích novin“, o poslání Lidovek, které: „nebyly, jak se má často za to, listem inteligence, ale listem pro inteligentního čtenáře“ a měly tedy nabízet „dobré počtení – prostě žádná exkluzivnost, ale ani konvenčnost, žádné čtivo“.
Číst bratry Čapky v podání Jiřího Opelíka je zkrátka objevné, z jejich bohatého jazyka se nevytrácí nic, a tak pozornosti lze tento sympatický úklid rozhodně doporučit.
