Na větrné hůrce zvané Pískový vrch
První setkání s beletristickou tvorbou polské filozofky a kulturoložky Joanny Batorové nabízí českým čtenářům román Pískový vrch, který v překladu Ivety Mikešové vydalo nakladatelství Paseka. Na pozadí rozsáhlé a poutavé rodinné ságy můžeme vysledovat neuralgická místa poválečné historie Polska a odhalit mnohé příznačné rysy polské národní povahy.
Novinářka, spisovatelka a esejistka Joanna Batorová, která vystudovala kulturologii na Varšavské univerzitě a posléze získala doktorát z filozofie, již dlouho patří k významným postavám polské akademické scény. Teprve před několika málo lety se však zařadila mezi přední polské spisovatele. Výrazného úspěchu dosáhla právě svým románem Pískový vrch z roku 2009, kterým se nyní poprvé představuje českým čtenářům. Děj této jazykově i tematicky velmi bohaté prózy, kterou do češtiny zdárně přeložila Iveta Mikešová, je zasazen do Valbřichu, autorčina rodného města ležícího nedaleko našich severních hranic. A stejného dějiště využila Batorová i ve dvou dalších románech, Chmurdálie a Tma, téměř noc, které tak s Pískovým vrchem tvoří jakousi volnou trilogii.
Namísto sudetského města polský BabylonBezmála čtyřsetstránková próza líčící osudy čtyř generací jedné rodiny je zároveň výstižným obrazem poválečné historie Polska, která v mnoha ohledech upomíná na naši vlastní nedávnou minulost. Nadmíru šťastným se ukazuje být již samotný výběr prostředí, v němž se mnohovrstevnatý a strhující příběh odehrává. Původně německé město Waldenburg se s koncem války a posunem hranic Polska západním směrem proměnilo v polský Valbřich, odkud byla většina původních obyvatel vysídlena do Německa. Jejich domovy následně zabrali – popřípadě si zde postavili vlastní – přistěhovalci ze všech koutů Polska. Tak do Valbřichu na konci války přicházejí též hrdinové románu, z nichž se stávají obyvatelé domu na sídlišti Pískový vrch, jemuž se příznačně přezdívá Babylon.
Nemalé množství postav, jimiž Batorová svou strhující rodinnou ságu zalidňuje, naštěstí vyniká dostatečnou mírou osobitosti, abychom se v nich snadno orientovali. Výraznou převahu zde mají ženy coby nositelky rodové tradice a nezpochybnitelné články příbuzenských řetězů, v nichž se nad mužským elementem nezřídka vznáší mírný otazník. Na pochybnosti spjaté s totožností otce narazíme v příběhu hned několikrát a pokaždé jdou s nimi ruku v ruce další otázky, týkající se třeba potomkova možného židovského původu.
Židé a židovství ostatně patří ke klíčovým tématům přítomného románu – a v díle zachycujícím polské dějiny 20. století tomu ani nemůže být jinak. Jak útrapy Židů během druhé světové války, tak pozdější projevy antisemitismu jsou zde hojně reflektovány a tvoří nedílnou součást zápletky. Zvláště zdařile je zobrazeno pevně zakořeněné protižidovské smýšlení řady obyčejných lidí, sahající od zvýšené ostražitosti až po čirou nenávist.
Zdatná vypravěčka a zasvěcená glosátorka Batorová se v Pískovém vrchu osvědčuje jako zdatná vypravěčka neztrácející kontrolu nad košatým a mnohovrstevnatým dějem svého románu. Její dílo vykazuje důmyslnou kompozici, v níž je každý motiv osvětlen a každá postava představena v pravý čas, aniž by tím nějak utrpěla srozumitelnost nebo plynulost vyprávění. Za pozornost stojí rovněž autorčina práce s jazykem – využívání nářečních prvků, konfrontace různých jazyků či vybavení některých postav svébytným idiolektem.
Román Joanny Batorové se řadí k širokému a nevysychajícímu proudu beletrie tematizující polskou minulost a národní povahu. Několik podobných próz nedávno vyšlo i česky – kupříkladu román Kniha od Mikołaje Łozińského, který se však nerozmachuje tak široce jako rodinná sága Batorové, nebo Piliny Krzysztofa Vargy, který ovšem Poláky a jejich vlast líčí z většího odstupu a ještě kritičtěji než Batorová.
Pískový vrch ovšem není jen poutavou studií polského národa a jeho novodobé historie, ale dotýká se též řady univerzálních témat spjatých s časem a lidskou pamětí. Osudy hrdinů totiž nezřídka ilustrují naši vrozenou snahu podvědomě přikrášlovat či dokonce vědomě přepisovat minulost. Snahu, která v rovině osobní mnohdy přináší neštěstí a praktikována ve sféře politické často končí skutečnou tragédií…