Nejnovější próza Michala Ajvaze Lucemburská zahrada

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada - Foto: Nakladatelství Druhé město

Michal Ajvaz: Lucemburská zahradaFoto: Nakladatelství Druhé město

Napsat na „české" klávesnici místo jména „plotinos" pojem „okitubis" prakticky nelze. Ale to nám vypravěč v knize Michala Ajvaze nazvaném Lucemburská zahrada osvětlí hned na začátku.

Ve Francii to zkrátka na klávesnicích chodí jinak, chyba se stane snadno a děj příběhu je spuštěn: "Chvíli váhá; naučil se odolávat svodům internetu a nenechat se rozptylovat při práci, nepouštět se do labyrintů nekonečných odboček bez konce, ale nakonec si řekne, že se přece nic nestane, když se na minutu podívá, jestli je Okitubis japonský ostrov
nebo egyptské božstvo a co je to za podivná slova, v jejichž sousedství se objevil, a klikne na
odkaz. Tak to začíná." 

Opravdu, na začátku se zjeví lákavé jiné, neznámé světy, do nichž se můžeme tak snadno propadnout tzv. surfováním po významech, které nás zaujmou. 

V plasticitě virtuálního světa se rozevřou tajemná dvířka a za nimi rozměrný svět. Okolnosti se řetězí, prolínají, z jednoho dění, které ještě neskončilo - nebylo dopovězeno - se urodí další. 

Paul, učitel filosofie, omylem vnikne do světa fantasy, v němž se mluví neznámým jazykem, ale také se setká s Claire, což ovlivní jeho soužití s manželkou Simone. A ještě potká Irinu, ženu z ostrova, který vlastnil zemřelý syn ruského oligarchy. Na počátku je Winnifred, loutka reprezentující automatický způsob záznamu událostí; na konci se Boris prohání v jakémsi přístroji metr nad zemí. 

Postmoderní způsob vyprávění, který zde Michal Ajvaz rozvíjí je už velmi tradiční. Jsou tu potřebné náležitosti: záhadný jazyk, prostupnost světů, neukončené závěry, lehkost tohoto „bytí v dostatku". Postavy nepřekonávají existenční problémy - vše, co potřebují, si pořídí jaksi mimochodem, ať je to složitý mechanismus absurdního divadelního představení pro nevěrného manžela, nebo imitace pařížské ulice na ztraceném ostrově. Znovu se zde potvrzuje, že vize a utopie se na prahu jednadvacátého století - ani se zkušeností literární postmoderny - nedostaly dál než představy romantiků, anebo fantastické náměty, jaké byly kupříkladu v Tajemném hradu v Karpatech Julese Verna. To, co bylo v počátcích průmyslové revoluce odvážnou myšlenkou, je v přetechnizovaném světě jednadvacátého století možná skutečností. Současné literární postupy ale jako by onomu technologickému chvatu nestačily. Napětí se vytratilo a dokonce i groteskní tón někdejších fantazií poztrácel své vyznění. 

Oproti pokusům dadaistů či surrealistů, proti praotcům sci-fi, komiksů nebo hororů, s napětím mezi možným a jsoucím - současná konstrukce sotva drží krok. Nové nepřidává. Je spíš důkazem, že pro postmoderní způsob psaní nastala krizová barokní fáze, okamžik, za nímž už nepřijde nic ohromujícího, ba ani zábavného. Nakolik je to vina spisovatele Michala
Ajvaze? Musí si přece být vědom, o jak silnou citaci například jeho vlastního Druhého města se v Lucemburské zahradě jedná! Z někdejšího ohňostroje převleků, labyrintů a průniků zbyla jednoduchá skládanka. Ze zvěřince jediná langusta. Z umného origami párkrát přeložený proužek, unaveně se přetvařující. 

Nadčasový je pro literární zpracování nepochybně příběh. Ten pojem se ostatně dostal i do podtitulu Ajvazovy knihy. Do jejího obsahu, bohužel, už ne. 

Autor:  Milena M. Marešová

Nové články v rubrice

    První  |  Předchozí
Stránka 1  z celkem  6
Další  |  Poslední

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2016 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace