Nikde na světě není místo, které by bylo možné nazvat domovem. Road movie Olgy Grjasnovové
O románu nazvaném Rus je ten, kdo miluje břízy se v Německu mluví jako o události desetiletí. Literární debut mladé autorky ázerbajdžánského původu, Olgy Grjasnovové, teď vychází v českém překladu díky brněnskému nakladatelství Větrné mlýny.
„Máša suverénně střídá jazyky i kultury. Jako dítě utečenců v Německu rychle pochopila, ‚že jazyky znamenají moc‘, a tuto moc si cílevědomě osvojovala. Po studiu tlumočnictví se touží dostat úplně na vrchol, do OSN, a ví, jak toho může dosáhnout. Minulost vědomě a bez sentimentu odsouvá stranou. Na její současný, vlastními silami vydobytý život už někdejší traumatické prožitky z Ázerbájdžánu ani diskriminace zažívaná během školních let nemají vliv. Avšak před osudovým uvažováním v národních kategoriích nemá šanci uniknout, ať už má podobu absurdně komických všedních situací, či naprosté noční můry,“ píše o prvotině Olgy Grjasnove Rus je ten, který miluje břízy Cornelia Fiedler v Süddeutsche Zeitung.
Překladatelka Tereza Semotamová přibližuje typ literární postavy a představuje její příběh: „Máša je migrantka, v níž se mísí několik národností a ještě nový život v Německu. Další její charakteristika je, že je ambiciosní. Má velké ambice, touží po tom, stát se tlumočnicí a pracovat v OSN, pro to dělá, co může, ale nějak ji vnitřně brzdí úzkostlivost způsobená její rodinnou situací. Ta se pak zintenzivní, když jí zemře přítel, což je vlastně vstupní situace celé knihy. Ta smrt někoho velmi blízkého, koho ona velmi miluje, ji uvrhne do truchlení, které je nejen po zemřelém příteli, ale´čímsi všeobecným. Máša se pak vydává na cestu, kdy hledá své kořeny.“
Co má být románem řečeno?„Já myslím, že je to velmi citlivě napsané,“ upozorňuje překladatelka, „taková osobní reportáž. Jde hlavně o ten osobní příběh člověka. Není to primárně příběh migranta, ale konkrétní příběh ženy, Máši.“
Při charakteristice díla se Tereza Semotamová zmiňuje o paralelách mezi životem autorky a její postavy, od níž se, ale výrazně odlišuje coby etablovaná spisovatelka, které vychází už třetí kniha: „Ty násilné scény si tam trochu připepřila a přibarvila, protože jak sama říká, její dětství bylo ideální a velmi pěkné. Takže určitá autorská licence tam je, a zároveň je to trochu zavedené do extrému, protože nelze psát román o spokojenosti člověka.“
