Oběd za osm, nocleh za deset korun na jednoho. Vítejte v časech „generace aktérů listopadu 89“
Hlavní hrdina románu Michala Přibáně Všechno je jenom dvakrát, není v nejlepší životní situaci. Rozvod, umírající rodiče a k tomu zpráva, že dlouholetý přítel rodiny byl spolupracovníkem státní bezpečnosti. A druhé šance se v životě nedávají. Anebo ano?
Kolem patnácti let trvalo, než Marcel Proust sepsal, leč nedokončil, své Hledání ztraceného času, nebo než John Galsworthy stvořil Ságu rodu Forsytů. Jedenáct let potřeboval také Michal Přibáň, aby vzniklo jeho dílo, rovněž zkoumající minulost rodiny i generace, zvažující důsledky svých činů a rozhodnutí. Tím ovšem podobnost končí, Všechno je jenom dvakrát, jak nadepsal posledně jmenovaný autor svůj počin, se vejde do jediného svazku, na necelých pět set stran. Snad ještě, že lze tušit vklad vlastních prožitků do mysli vypravěče. Proč Praha zůstala Prahou, ale z Brna je Závětří, v tom bude asi také osobní dojem pisatele.
Průvodcem čtenáře je novinář, v románové současnosti také vysokoškolský pedagog Pavel Klimeš Reprezentuje generaci čtyřicátníků na prahu třetího tisíciletí a krize středního věku. Ještě zažil československý socialismus včetně jeho sametového pádu. Nebyl kdovíjaký protirežimní bojovník, a přece se cítí být ošizen. Je rozvedený, iluze nevystačily a dosažené cíle neuspokojují. Chtělo by to změnu, anebo, jak nabízí autor – rekapitulaci. A tak se hrdina vrací do krajin nejšťastnějších dětských vzpomínek zasazených do horské chaty Karlovky, na místa pravidelných rodinných dovolených, dětských dobrodružství a prvních lásek.
Koncepci si autor rozvrhl přitažlivě, do několika časových rovin a dvou pohledů, neboť peripetie vyprávění Pavla Klimeše rámují deníkové zápisky jeho otce. Nástup je suverénní, v náznacích a krátkých větách se posouvá i prolíná čas. I když se pohybujeme v horizontu čtvrt století, rozdíl mezi šesti a patnáctiletým vnímáním, nebo létem roku 1968 a 1973 je propastný. Také v rytmu se autorovi podařilo postihnout příslovečnou nudu v normalizačních Čechách. Občas to vypadá, že Přibáň záměrně přibrzďuje, pozastavuje, dokonce vrací události, mluví o stejném, jen z jiného úhlu. Mnoho se tu neděje – schází se bývalí kamarádi, hlavní hrdina se těší na dívenku, svoji první lásku, ale ta vyrostla a už ho nepoznává. Naštěstí je tu ještě jedna dávná kamarádka, a do budoucnosti snad i partnerka.
Zdánlivou idylu postupně bortí útržky tzv. velkých dějin Vzpomínání přerušuje zpráva, že rodinný přítel podepsal spolupráci se státní bezpečností, někoho udal, komusi zničil život. Minulost se prolamuje do současnosti, zklamání posouvá obrázek „strejdánka“ do nepříjemných souvislostí. Co s takovou zprávou provede novinář Pavel? Kontaktuje své zdroje, napíše článek, ale hlavně usilovně přemýšlí, jestli je možné prokázat vinu a vymazat oblíbeného, zdánlivě charakterního člověka ze seznamu svých juvenilních autorit.
Bohužel, někde v tom okamžiku, přibližně za první třetinou knihy, se začne příběh zadrhávat. Zprvu se zdá, že hrdina je jen nerozhodný a odmítá vynášet zbrklá hodnocení. Postupně se ale ukazuje, že ta bezradnost je autorská. Také Michal Přibáň jako by ztratil stanovený cíl, začne se točit kolem rozjednaných témat, zpochybňuje to, k čemu postavy navedl, relativizuje a vtahuje do děje další linky. Vyprávění se komplikuje a rozpadá. Co si s tím počít a jak udržet jakousi konzistenci celku? Namísto, co by hrdinu dostrkal alespoň k poznání, že do svědomí nevidíme a z vlastních činů může mít každý odlišný dojem, autor vyčaruje německou kartu, případně fantastickou cestu do minulosti skrze dveře opuštěné Karlovky. Tenhle výmyk je ale zcela zbytečný, protože ani tak Klimeš nic nepořídí, události nevylepší a pravdu nenajde. Obrys dobrého záměru se drolí do slepých a nelogických výhonků.
Titulek Všechno je jenom dvakrát slibuje tajemství. To se v obsahu sotva mihne. A vracet se k němu bude čtenář jen stěží.
