„Od Jasině do Aše republika je naše“. Vychází kniha o Podkarpatské Rusi coby součásti Československa
Mezi lety 1919 a 1945 byla součástí Československé republiky i Podkarpatská Rus, krásný kraj pod Karpaty východně od Slovenska. O vztahu tohoto území a jeho obyvatel k českým zemím pojednává kniha historika Jana Rychlíka a etnoložky Magdaleny Rychlíkové. Vydalo ji nakladatelství Vyšehrad pod názvem Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918 - 1946.
Manželé Rychlíkovi na knize pracovali díky grantu Hlávkovy nadace určenému jednak na výzkum Čechů v Haliči a na Podkarpatské Rusi, a také na téma hospodářského, sociálního a kulturního vývoje Podkarpatské Rusi v meziválečném období. Sběr materiálů jim trval tři roky a výsledkem je publikace, jejíž titul je stejný, jako název konference konané v roce 1996 na Prešovské univerzitě.
Jak vstřícné byly ukrajinské úřady a archivy v době bádání?„Je to obrovský posun od sovětských dob, protože já jsem se pokoušel do těchto archivů dostat už koncem osmdesátých let a tehdy to byl boj s větrnými mlýny, protože na svoje dotazy jsem ani nedostal odpověď, a když ano, tak mi bylo řečeno, v rozporu se skutečností, že žádné materiály týkající se československého období se tam nenacházejí, což není pravda. Naopak musím říci, že je to vzorně uspořádáno a katalogizováno,“ popisuje Jan Rychlík své zkušenosti z minulosti.
A jak je to dnes? „Tentokrát musím říci, že místní úřady mně vyšli všemožně vstříc. Nesetkal jsem se s žádnými omezeními nebo restrikcemi a mohli jsme fotografovat, použít cokoliv, samozřejmě za obvyklých podmínek tzn. že se musí citovat pramen a nezveřejňovat takové údaje, které by mohly být citlivé, protože se mohou týkat ještě žijících osob nebo jejich rodinných příslušníků. Ale to je standard i u nás a ve všech evropských zemích, čili to nepokládám za nějakou diskriminaci.“
V roce 1930 bylo na Podkarpatské Rusi přibližně 450 000 Rusínů z přibližně 725 000 obyvatel Podkarpatské Rusi. Jak se měnily počty Rusínů za první republiky?„Vlastně to přesně nevíme, protože ty výsledky sčítání lidu nereflektují otázku, kolik z nich se považovalo za Rusíny v národním smyslu, kolik se zároveň považovalo za Ukrajince, případně za Rusy, protože byla kategorie ´národnost rusínská´ a tam byli jedni, druzí i třetí. Ale dá se obecně z toho vydedukovat, že počet obyvatelstva na Podkarpatské Rusi, tedy slovanského obyvatelstva vzrůstal mezi léty 1921 a 1930. A druhý takový závěr je, že můžeme říci, že postupně slábnout ten proruský proud, byť taky se udržel, ale naopak sílil proud ukrajinofilský. Já si netroufám říci, jaký byl ten konečný výsledek, protože v období autonomie Podkarpatské Rusi, čili od podzimu 1938 až do jara 1939, zvítězila ta ukrajinofilská orientace a všichni povinně byli zapsáni jako Ukrajinci. A domnívám se, že dnes ten poměr těch, kteří se považují za Rusy a za Ukrajince je tak asi 50 na 50, byť u některých ta rusínská identita a ta ukrajinská se mohly překrývat a nejsou vzájemně v rozporu.“
Ačkoliv Rusíni jako národnostní menšina na Ukrajině uznáváni nejsou, rusínština je uznávána jako jeden z regionálních jazykůRusínština jako jazyk byla kodifikovaná na Slovensku, a tak ne všichni Rusíni ji akceptují. Ale podle Jana Rychlíka jde o jazyk kultivovaný, schopný vyjádření se i k odborným otázkám: „Na balkanistické konferenci v Brně na Masarykově univerzitě vystoupil jeden Rusín z Vojvodiny a hovořil rusínsky a ukázalo se, že bez problémů může vyjádřit i velice komplikované vědecké otázky. Samozřejmě, jestliže někdy je rusínština vydávána jenom za dialekt ukrajinštiny, tak je to otázka spíše politická.“
