Opera aperta nyní také jako Otevřené dílo
Poprvé v českém překladu vychází Opera aperta, dílo italského filozofa, sémiotika a estetika Umberta Eca napsané roku 1962. Překlad připravila Zora Obstová, vydání zajistilo nakladatelství Argo.
Nejde o popis nějaké časné technologie, která by po půl století ztratila na aktuálnosti, přece ale, uvědomíme-li si, že autor reagoval na způsob vnímání umění, a konkrétně moderního umění té doby, mohli bychom ho pokládat za pomalu se uzavírající v porovnání s vývojovými liniemi, které přinesla post-moderna i aktuální epocha, jež stylu svého uměleckého uchopení už ani nestačila vymyslet pojmenování.
Nakladatel, zde myslitelův kmenový, pořídil knihu v podobě nevynikající nad ostatními. Takhle vyšlo přepracované vydání Jména růže i zatím poslední Ecův román Pražský hřbitov, ve stejné řadě najdeme publicistiku - Poznámky na krabičkách od sirek - biograficky laděné úvahy - Zpověď mladého romanopisce - i teoretické reflexe, jako například: Teorie sémiotiky, Kant a ptakopysk, Umění a krása ve středověké estetice. Je to dobře i ne. Prospěšná by jistě byla odborná studie lektora, znalce, „ecologa“, filozofa, ještě lépe estetika.
Ke svému dílu přidává autor i předmluvy a ohlasyČeský překlad pochází z 8. vydání z roku 2009, i tam autor uvádí první i druhou předmluvu, vyváženě popisuje pozitivní i negativní reakce, které Otevřené dílo po svém uvedení vyvolalo. V těch kladných čteme kupříkladu: „Skupina badatelů nakonec nalezne uzlový bod v novosti metodologické koncepce." Ze záporného citačního seznamu vyberme fragment proroctví: „řekněte tomu mladému esejistovi, který otevírá a zavírá díla, že skončí jako profesor, ale že jen co se jeho žáci naučí opatřovat si průběžné informace z několika desítek časopisů, budou úspěšně aspirovat na jeho místo“.
Když vyšel originál, v Československu bývali vzdělanci ve vězeníPřipomeňme ještě v drobném historickém exkurzu, že Umberto Eco vydal svoji zásadní vědeckou práci jako třicetiletý. V dalekém Československu tehdy například jedna z významných teoretiček a historiček umění, Růžena Vackové, jež by zřejmě Ecovu náznaku pojetí díla jako (hrubě řečeno) neohraničeného, jako by záměrně nedokončeného, rozumějme otevřeného komunikaci vnímatele, tedy právě zmíněná docentka věd uměnovědných Karlovy Univerzity, pobývala jedenáctým rokem ve vězeňském zařízení tehdejšího režimu.
Otevřené dílo dnes čteme odlišně, ve světle jiných zkušenostíOtevřeme-li knihu s vizí, že byť vědecky v mírně prekérní situaci, přece styl uvažování vzdělance nepředpokládáme jako ukončenou věc. Zcela nevědecky zalistujme a čtěme: „V tomto smyslu se značná část současné literatury uchyluje k používání symbolu jako k možnosti, jak předat čtenáři neurčitost, otevřenou stále novým reakcím a interpretacím. Jako ´otevřené´ dílo par excellence můžeme snadno vnímat dílo Kafkovo: proces, zámek, čekání, rozsudek, nemoc, proměna a mučení nejsou situace, které bychom mohli chápat v jejich bezprostředním, doslovném smyslu. Avšak na rozdíl od středověkých alegorických konstrukcí nejsou tyto skryté významy dány jednoznačně, nejsou popsány v žádné encyklopedii, nespočívají na žádném řádu světa. Různí existenciální, teologické, klinické, psychoanalytické interpretace kafkovských symbolů nemohou ani zdaleka vyčerpat všechny možnosti díla: ve skutečnosti je toto dílo nevyčerpatelné a otevřené, protože je ´mnohoznačné´.“
Tudíž, ve světle řečeného, přijímejme padesátileté dílo Umberta Eca - jako nadčasové, možnostem uchopení a porozumění, inspiraci a interpretaci vstřícné a - nelze to vyjádřit lépe - otevřené.
