Oprašování Baťova pomníku se povedlo. Šance pochopit energii hrdiny nikoli
To, co je na rodu Baťů nejzajímavější, je úpornost, s níž „zabydlovali svět“. Řeč čísel je dostala dokonce do Guinnessovy knihy rekordů jako největší výrobce a prodejce bot.
Už suché výčty jsou ve spojení s tímto jménem a firmou ohromující, ať v množství filiálek, zaměstnanců, nebo výrobků – jsou to deseti, častěji statisíce a miliony. Udivuje energická prozíravost, s níž zakladatelé podniku pokrývali související odvětví a obory, od vzdělávacích zařízení po soběstačnost v zásobování potřebným materiálem i technologiemi.
Uznání vzrůstá jak baťovské křivky prodeje, přihlédneme-li k tomu, že všechnu tu proslulost a podnikatelskou obratnost založili tři sourozenci, z nichž pouze nejstarší Anna překročila šedesátku o pouhé čtyři roky, o dva roky mladší Antonín zemřel den po svých 34. narozeninách a nejmladší, nejagilnější, Tomáš Baťa, šéf, působitel rozkvětu obuvnického impéria a starosta Zlína, umírá při letecké nehodě 56letý.
Co jméno, to námět na román, celek vztahů sahajících od Zlína po Toronto nebo Singapur, hodný obdivu. Konec konců knih, ať faktografických či beletristických, bychom našli zasloužené přehršle. Postupovat bychom mohli jednoduše po časové ose, napříč režimy, inspirativnost Baťům nikdo nevezme, v pozitivním ani negativním gardu. Z toho všeho spíš je radno se obávat, že dotyčný, zasažený takovou látkou, nebude mocen ji pojmout a zpracovat dostatečně oslnivě.
Tak, jako se to stalo Markétě Pilátové. Téma ji pochopitelně zlákalo. Větev rodu pocházející od Jana Antonína, nevlastního bratra Tomáše Bati, přesídlila do Brazílie. Tam se s ní, především prostřednictvím vnučky Jana Antonína – Dolores, spisovatelka seznamovala, což v závěru knihy popisuje. Jak vyslechla vzpomínky a pročetla deníky: „Zkoušela jsem vařit podle receptů jeho ženy Mají. Listovala jsem alby fotek ředitelů baťovských továren, u nichž byly ručně psané poznámky velkého Šéfa. Ťukala jsem do kláves jeho psacího stroje a brnkala na piano jeho dcery.“
Rytmus vyprávění podkresloval nádech atmosféry, vše pietně udržováno. Jako v muzeu. Spisovatelka si nedovolila prostor pro uměleckou licenci. Snad mimo okamžik nejméně šťastný, když samotného Jana Antonína oživuje, nechá ho promlouvat ze záhrobí a podivně komentovat jeho minulost, ale co hůře, také svět dalece přesahující rok 1965, kdy zemřel. Jeho románová výprava na pohřeb Václava Havla, Venóška, vnuka Baťova přítele Huga Vavrečky, je nevěrohodná. Vkládat do mysli výrazného předka evidentně obdivnou interpretaci potomků je pošetilé a zbytečné. Čtenáře odradí tak zřejmé vylepšování a mytizace.
Jestliže je Jan Antonín, coby hlavní postava příběhu, vykreslen jen v zářných barvách, bohužel ani s ostatními nenaložila autorka o mnoho lépe. Snad byla silně svázaná pohledem rodiny a v její blízkosti se neodvážila vzdorovat ani rozvíjet vlastní úvahy. Dobrovolně si tak zúžila manévrovací pole. Ozvláštněním jejího románu měl být sbor mluvčích, kteří si předávají slovo jednotlivých kapitol jako štafetu. Jenže oni jako v zaseknuté smyčce, neustále dokola opakují již řečené. Ať fragment historie líčí mrtvý Jan Antonín, jeho dcery Edita a Ludmila, vnučka Dolores, zeť, spolupracovník či zaměstnanec ze zlínské továrny, spoluemigrant, maďarský malíř, dokonce „fabrika“ postavená šéfem v Batatubě, městě tímtéž založeném. Nakonec je to jeden hlas, pochvalný, sentimentální.
Jistě, rozporovat z takové blízkosti, by bylo obtížné. Bez toho ovšem vznikla subjektivní obdivná kronika. Čtenář je svědkem oprašování pěkného pomníku, románová linka se vytratila hned na začátku a šance pochopit energii hrdiny tohoto příběhu, bohužel uchřadla záhy za ním.
