Osmdesátky podle Jana Jindry končí až odjezdem okupačních vojsk
Fotografii se chtěl Jan Jindra věnovat od dětství. Proto také vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v pražské Hellichově ulici i obor umělecké fotografie na FAMU. Později se sám stal pedagogem Fakulty multimediálních komunikací na zlínské univerzitě a získal docenturu na pražské AMU. Právě v době svých vlastních studií, v 80. letech minulého století, ale vytvořil řadu výrazných cyklů dokumentárních snímků. Ty jsou teď shromážděné v knize nazvané Osmdesátky, kterou vydává nakladatelství BigBoss.
Ve svých snímcích a cyklech z 80. let Jan Jindra sugestivně pojmenovával výrazné fenomény doby. Vyhledával témata, která vypovídala o rozpadu hodnot v době normalizace a rozporech mezi oficiálními proklamacemi a každodenními životy. Později zachytil listopadové události roku 1989 a odchod sovětské armády. Teprve odjezdem okupačních vojsk, nejen v tomto fotografickém náhledu „osmdesátky“ definitivně končí.
Fotografie byly ceněné v zahraničí, „nahoře“ se ale ukázat nesmělyOhlédnutí Jana Jindry za prací v době s mnohými omezeními není nijak pesimistické, naskytla se mu tak podle jeho slov příležitost k zajímavé práci: „Protože se člověk k něčemu musí vymezit, protože ta doba mě štvala, ale viděl jsem tak zajímavé a absurdní situace, že mi to nedalo a fotografoval jsem.“ Otázkou je, nakolik bylo pro citlivý pohled skrze hledáček fotoaparátu prospěšné tehdejší školní vzdělání? „Co se týkalo FAMU, to bylo skvělé, protože jsme tam měli profesora Šmoka a nám nebyly kladeny žádné vymezující podmínky, co smíme a nesmíme fotografovat. Měli jsme velkou volnost, jenom když jsme například uspěli na nějaké zahraniční výstavě a já jsem třeba přinesl plakát, který vyhrál v Německu koncem 80. let, a fotografie byla vystavená ve Frankfurtu nad Mohanem, pan profesor posmutněl a řekl: ´no, to nahoře ukázat nemůžu´.“
Bylo třeba najít téma, ke kterému je možné opakovaně se vracetFotografické výpravy podnikal Jan Jindra cíleně: „Samozřejmě občas jsem jen tak šel ulicemi a měl jsem fotoaparát s sebou a zachytil náhodnou situaci, ale brzy jsem zjistil, že tohle mě nebaví, že se chci vyjádřit přes nějaké téma.“ To se fotografovi naskytlo například při záměrně zvolené brigádě v lůžkových vozech mezinárodních vlaků. Jako student pracoval coby průvodčí lůžkových a jídelních vozů: „S tím jsem začal už na střední škole, kdy jsem vyfotil noční rychlík, a pak během studií na vysoké škole jsem to dokončoval.“ Výpovědní hodnota snímků se samozřejmě s časem zesiluje, což je ještě výraznější v dalších cyklech, například Jižní město, Chalupáři nebo Přijímač.
Od dokumentární fotografie Jan Jindra postupem času poněkud ustoupil: „Důvody byly prozaické. V 90. letech jsem ještě fotil ve Španělsku, ale také roku 1991 odchod sovětských vojsk z našeho území – tehdy jsem pracoval pro noviny Prostor. Tím pro mne ta reportážní a dokumentární fotografie začínala končit, protože jsem měl zajímavé zakázky v oblasti reklamy, ale také třeba pro softwarové noviny, pro které jsem dělal obálky a tam jsem měl hodně volnou ruku. Kdybych chtěl pořizovat ještě reportážní fotografie, znamenalo by to někam se zavřít v novinách a nemít tu volnost.“
Hledání autenticity v místech spojených s Franzem KafkouV posledním období se Jan Jindra věnuje fotografování míst spojených s osobností Franze Kafky. Na toto téma a ve spolupráci s Juditou Matyášovou vznikla kniha, mohl by to také být návrat k dokumentární fotografii? „Něco společného to jistě má,“ potvrzuje Jan Jindra, „jednak je to spojené s tím, že jsme museli různé věci dohledat v archivu, zjistit, jestli ještě v té době ta místa takhle vypadala, anebo jak dalece je to přestavěné. Je tam společná nit zájmu o autenticitu místa, protože jsem chtěl něco zachytit z té nálady, která tam mohla v Kafkově době být.
