Pokud se zanedbává kultura, společnost neprospívá a všestranně chřadne
O událostech předcházejícím 17. listopadu 1989, ale také o jejich důsledcích hovoří, v rámci série příspěvků k 25. výročí sametové revoluce spisovatel, historik a novinář Petr Placák.
Petr Placák nepřipouští smířlivý přístup vůči zločinům komunismu a nekompromisně trvá na jejich pojmenovávání a potrestání. Sám už jako mladík znal důvěrně vyšetřovny StB a cely předběžného zadržení. V květnu roku 1988 založil nezávislou iniciativu České děti, se kterou už 21. srpna 1988 pořádal první větší demonstraci na Václavském náměstí, která zahájila sérii protestů vrcholících právě 17. listopadem 1989.
17. listopad 1989 začal o rok dřív„Demonstrace, které se v Praze konaly, jistě k událostem 17. listopadu přispěly,“ potvrzuje Petr Placák, „bez toho by možná ani shromáždění na Albertově nebylo povoleno a snad ani studenty by nenapadlo chopit se takové iniciativy. Rozhodující byl ale jistě tzv. Palachův týden v lednu 1989.“
Aktivity, jejichž byl Placák účastníkem a organizátorem, začaly narušovat vědomí „ohraničených světů“ v rámci totalitního režimu, „začalo se bourat ´ghetto´ kolem opozice, vytvořené zastrašováním v době normalizace. Lidé se stáhli do soukromí a o veřejné dění se nezajímali. Pak se to začalo lámat, lidé se začali osvobozovat od strachu a začali veřejně říkat, co si myslí.“
Čtěte také: Petr Placák: Fízl Fízl Petra Placáka
Život antikomunisty ve svoboděVe svých antikomunistických aktivitách vytrval až do změny režimu. Hrozby totalitní moci ale nepodceňuje ani poté. Od roku 1995 je šéfredaktorem politicky značně nekorektního studentského měsíčníku Babylon, autorem petice S komunisty se nemluví a vzpomínkové knihy Fízl, za kterou v roce 2008 získal cenu Magnesia Litera.
Je vůbec náprava bezpráví a křivd spáchaných minulým režimem možná?Petr Placák ji vidí jako možnou, ale nepochybně ještě dlouhodobou záležitost. Ve srovnání s vyrovnáváním se s minulostí například v poválečném Německu vidí tuzemskou situaci jako záležitost generační: „bez reflexe minulosti a bez toho, aby lidé nesli následky svých činů, není možná svoboda ani demokracie jako taková.“
Skeptický je Petr Placák v tomto ohledu vůči intelektuální obci: „já jsem se domníval, že 25 let po listopadu tady budeme mít silnou vrstvu kritických intelektuálů, kteří budou společnost ´táhnout´nahoru, kontrolovat politiku a vyjadřovat se k ní kriticky. A to není.“
Zanedbávat kulturu znamená opovrhovat společnostíVýrazné výhrady má Petr Placák vůči vnímání kultury a jejího vlivu. Jestliže totalitní režim bral kulturní dění jako „nadstavbu“ a zábavu pro masy, jaké je dnešní pojetí, jak funguje současná kulturní politika? „Kultura už sice není nástrojem ideologické propagandy, ale zesílil aspekt vnímání kultury jako zábavy.
Z minulosti přetrval stejný pohled na kulturu, vnímanou jako třešnička na dortu ekonomicko-sociální základny. To je, bohužel, názor, který přežívá ať u pravice nebo levice. A je to názor absurdní, protože samozřejmě právě kultura je primární, bez ní lidské společenství neexistuje ani ekonomika, nic. Kultura je existenciální základ jakékoliv společnosti.“
