Prahou avantgardní s Teigem, Nezvalem, Toyen i Seifertem
Literární průvodce metropolí v letech 1918-1938 je podtitul knihy Kateřiny a Karla Pioreckých. Jejich Praha avantgardní je bohatě ilustrovaným bedekrem, který zve na místa, kde se formuloval názor umělecké moderny.
Prahu s prsty deště popisuje Vítězslav Nezval. Jako starožitnost pod skleněným poklopem ji viděli Jiří Voskovec a Jan Werich. Jejími ulicemi, zákoutími, byty i restauračními prostory se v první třetině minulého století procházela, protékala i svěžím povětřím vanula literární avantgarda. Co o ní víme dnes? Nápovědou může být „literární průvodce“.
Plynoucí čas (Josef Hora, Struny ve větru, 1927)Počítám u oknado tří.Tři lucerny a tma,výstražný křik.Noc jako pavouknese na zádechten trojúhelník.
„My jsme chtěli udělat synchronní řez, zastavit čas a zkusit nahlédnout literární život určitého období,“ objasňuje pohnutky autorů Kateřina Piorecká. Že to bylo šťastné rozhodnutí dokládá bohatá výbava textů i obrazového materiálu, které průvodce provázejí. „Je to velmi dobré období,“ pokračuje autorka, „pro podobnou práci. Dochoval se nám dostatek atraktivních dokumentů, ale především dostatek nádherné literatury, která se vyrovná tehdejší světové úrovni.“
Jádrem práce se stala generace, která na konci první světové války dokončovala středoškolská studia. „Právě ta výrazná dějinná zkušenost ovlivnila jejich další myšlení, vnímání světa i umění,“ říká Karel Piorecký, „a dala jim hlavní podnět k hledání nového umění. Centrem toho byl Devětsil a umění kolem Karla Teigeho, Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta.“
Vítězslav Nezval, Z mého života „Bar v Konviktu, u Myslíků, kde jsme s Teigem vymysleli nešťastný a přece tak milý poetismus, jsme vystřídali později barem s Sekt-pavilonu a Moulin-Rouge, mám-li jmenovat jen nejčastější místa našich nočních schůzek a nezapomínám-li na Montmartre (…). K nim připočtu alespoň jen Astorku, kavárnu Finale a kavárnu Aero, abych jim poslal svou veselou a tesknou vzpomínku. Ale co bar U pavouka, jak bych právě na něj mohl zapomenout, když jeho stísněná barvitost měla v sobě tak mnoho poetického!“
