Původ slova „bibliofilie“ hledejme v kombinaci řeckého „biblos“ - kniha a „filia“ - láska; česky - „knihomilství“
Na pultech českých knihkupectví se denně objevují desítky nových titulů, prvotin i zaručených, opakovaných vydání. Některé svazky jsou ale ještě výjimečnější, osobité nejen obsahem, ale také originální vnější úpravou. Co si dnes představit pod pojmem – bibliofilie?
Láska ke krásným a často vzácným knihám, u nichž nerozhoduje stáří, náklonnost k jejich shromažďování, to je „bibliofilie“, estetické postižení, jehož původ se odvozuje z řeckých slov „biblos“, kniha a „filia“, láska nebo náklonnost. Historie bibliofilství je stejně dlouhá jako kniha sama, což potvrzuje i vedoucí knihovny Západočeského muzea v Plzni Ila Šedo: „Pojem označující doslova lásku ke knihám, najdeme už v raném středověku. Už anglický biskup Richard de Bury sepsal pojednání na ochranu knih. Ale i u nás má tato záležitost svoji dlouhou historii a doložena je u Přemyslovců.“
Kniha je učitel bez hole a metly, bez křiku a zlosti. Nikdy nespí, když k němu přijdeme; ptáme-li se ho, nezatají své myšlenky; když se mýlíme, neposmívá se. Richard de Bury
Novodobá historie a rozbujelé krásné tiskyV novověku můžeme počátek knihomilství hledat v 19. století, ve vydání sbírky básní Prostibolo duše Arnošta Procházky: „Ten se svými společníky a přáteli založil časopis Moderní revue. Tu svoji sbírku vydal přibližně ve stejné době a obohatil ji obšírnou tiráží, v níž uvedl podstatné znaky bibliofilií, jak je chápeme dnes, to znamená, že jde o určitý omezený počet výtisků, jednak ty výtisky byly číslované a často doplněné popisem autora, případně výtvarníka a měl tam ještě takový dovětek, který se pak už neužíval striktně, že ta kniha již nebude nikdy vydána.“ Možnost tzv. krásného tisku souvisí samozřejmě s rozvojem tiskařských technologií. Někteří tiskaři se navíc pro krásné knihy nadchli natolik, že se sami stali nakladateli. A ani o čtenáře nebyla nouze, už v roce 1908 vznikl Spolek českých bibliofilů existující dodnes.
Hranice mezi bibliofilií a autorskou knihouO desítky let později se na knižním poli objevil ještě jeden termín - autorská kniha, k jejím nejvýraznějším reprezentantům nepochybně patří Josef Váchal. Podrobnosti uvádí Vilma Hubáčková z Památníku národního písemnictví: „Termín autorská kniha se začal používat v 70. letech 20. století ve Spojených státech amerických. V našem prostředí se začal tento termín užívat až o desetiletí později. Znaky takové knihy je, že má jednoho autora, většinou to bývá výtvarný umělec, který vymyslí celou koncepci knihy, ale je zároveň bývá i autorem textů. Což není pravidlem, může si také jen vzít předlohu nějakého spisovatele. Ale musí s tím textem autorsky výtvarně pracovat.“
Bibliofilie i autorské knihy, kdo je tvoří a kdo si je koupíI když mezi bibliofilií a autorskou knihou vidí teoretici a historici jisté odlišnosti, pro současnou produkci a prodej takové rozlišování není až tak podstatné. Potvrzuje to i kunsthistorička a a majitelka knihkupectví K-A-V-K-A books Karolína Truhlářová: „Možná, že mezi bibliofilie bych řadila starší věci, zatímco autorská kniha je současná, ale hranice mezi nimi není nijak zřetelná.“ Karolína Truhlářová měla k bibliofilii natolik pozitivní vztah, že když v roce 2014 otevřela obchod s výtvarnými knihami a uměním, neváhala do sortimentu přidat právě bibliofilské a autorské svazky, byť jsou podle ní pro prodej poměrně náročné a nelze je jednoduše vystavovat ani skladovat, jako běžné knižní svazky, vždy je třeba vybírat a brát ohled na možné zájemce, milovníky knih.
Graficky upravil stovky knih a mnohé z nich zpracoval do podoby bibliofiliíAsi nejvýrazněji se Pavel Růt prosadil jako „kmenový“ grafik nakladatelství Argo, pro něž vytvořil řadu bibliofilských vydání, například románů Miloše Urbana. Tvorba menších nákladů s výraznou výtvarnou podobou pro něj není ojedinělou zakázkou. Na termín bibliofilie se ale dívá s nadhledem: „Já ten nemám moc rád v tom obecném smyslu, protože občas někdo vytvoří něco, čemu říká bibliofilie a je to snůška papíru s několika grafikami a trošku to nedává smysl. Kniha by přece jenom měla být užitková, ať je jakkoliv vznosná. Nemám rád, když někdo tvoří něco, co má vypadat jako bibliofilie a hraje si to spíš na finanční jistinu.“
V mnoha případech malý náklad se speciální úpravou vychází vedle běžného vydání knihyPavel Růt se svým způsobem snaží navázat na někdejší tradici výroby a prodeje knih: „Za první republiky byla praxe, že kniha měla několik podob. Dnes je to běžné v Německu, že vidíme v některých nakladatelstvích knihy od paperbacků nevázaných po poloplátno, plátěnou vazbu, po koženou vazbu. Mezitím ještě třeba některé knihy jsou ilustrované a jiné ne.“ Taková byla podle Pavla Růta dřívější běžná praxe i v českých zemích, kdy se podoba knih připravovala podle zadání zákazníka, stál-li o vazbu, případně v nějakém honosnějším provedení. Dnešní praxe je samozřejmě komplikovanější, protože jakkoliv je záštita nakladatele pro grafika výhodou, nese s sebou jistá omezení diktovaná ohledem k prodejnosti: „I pro toho nakladatele je to trochu fanouškovská věc, protože samozřejmě je to nějaká investice a ne vždy je předpoklad, že by se to vůbec zaplatilo,“ doplňuje Pavel Růt.
V útrobách malého domku za Prahou se schovává „velký“ ateliér výtvarníka Davida CajthamlaDavid Cajthaml vytváří grafiky, malby nebo plastické obrazy. K tomu všemu mu pod rukama vznikají také autorské knihy. Sám se ale na takové rozlišování termínů dívá poněkud skepticky: „Nevím vůbec, proč to dělit, protože to je způsob nějakého řazení, se v tom znalci vyznali. Pro mě je to předmět do ruky s nějakou informací, z nějakými obrázky. Já to mám spojené, protože dělám autorské bibliofilie.“
David Cajthaml svoji první bibliofilii vytvořil v roce 1969 To datum má v hlavě uložené naprosto přesně a s odpovědí nezaváhá, tvorba knih k němu přišla jako přirozený zájem: „Rodiče si kupovali básničky vydávané v Lyře Pragensis, taková ta krásná kolibří vydání v kůži. Já jsem docela dlouho přemýšlel o předmětech do ruky, třeba o kamenech, které rodiče sbírali. Asi přes tu ruku, dotyk mě zaujaly bibliofilie.“ David Cajthaml se věnuje tvorbě maloformátových knih: „Třeba teď dělám leporela, každý den jednu kresbu, už tři čtvrti roku, takže jich je dvě stě. Jednou za čas pak z nich udělám leporelo a v nízkém nákladu 70 kusů podepsaných a číslovaných je vydávám. Cílem je, dát to dohromady a vytvořit něco, co se dá nosit v kapse nebo v kabelce. V dámské kabelce může být potom všechno, šminky, pudřenka a může tam být i knížečka.“
