Recenze básnické sbírky Ondřeje Hanuse nazvané Výjevy

24. září 2013

Ondřej Hanus, překladatel z angličtiny, redaktor časopisu Psí víno a zaměstnanec Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky, vydal před pěti lety sbírku sonetů Stínohrad. V těchto dnech vychází jeho druhá knížka, nadepsaná opět jednoslovným titulem – Výjevy.

Kdyby žil Ondřej Hanus v době barokní, zůstalo by po něm nějaké to memento mori, možná o jeho díle by prof. Šalda také psal, že vyjadřuje stav napětí stále stupňovaného mezi životním výbojem a popíráním života, mezi světskou smyslovostí a útěkem od ní. Snad i prof. Vašica by jeho dílo zahrnul do svých bádání a prof. Kalista by ho měl na paměti, když rozpaloval svůj Oheň baroka.

Jenže…

Ondřej Hanus se narodil v roce 1987, jak čteme na přední obálce jeho druhé básnické sbírky, v jihočeských Nemějicích. Tím samozřejmě není řečeno, že po desetiletích či staletích ho nebudou následné generace obdivovat.

Jenže kniha vyšla v tomto čase, a tak ji tento přijímá a nějak se snaží porozumět.

Formálně je to snadné: útlá knížka je rozdělena do dvou částí – „z druhého břehu“, kde je „první“ až „dvacátý výjev“ – a pak „z prvního břehu“, kde následuje „dvacátý první“ až „čtyřicátý výjev“. Každý z nich má v závorce ještě podtitul, takže čteme například: zrytý, kvetoucí, kocouří, březnový, břevnovský, ale též postní, smrtelný, vražedný.

Právě tematicky Hanusovy básně evokují neveselé mortální prostředí, v jehož přítmí maximálně problesknou roztančené kostry. Jenže v tom není ona barokní exprese, spíš okouzlené estétství ubírající na věrohodnosti.

02868237.png

Téměř na každé stránce čteme o kostech, krvi, smrti, hlíně. Výjevy zániku, když čteme: všude je přítmí, všude tklivo/ všude se pomalu loupe zdivo, a přibližně o třicet stran dál: až kosti slov se zlomí v čistý dur/ až jejich morek zcela vycucáme/ až přijde onen vytoužený kámen// až začne sálat Bůh, jenž vystydnul/ pak mi dej pusu, ať se probudím/ mně stačíš ty a jednoduchý rým.

Jistě, podobenství, které snese i záhrobní či náhrobní poetiku. Ale není ho příliš, otáčí-li se kolem něj autor s takovou umanutostí? Brzy navíc vyjde najevo, že jeho rým je opravdu nenáročný, nehledající – kupříkladu: kypříš-cypřiš, mezi hrušní-na zádušní, hadem-zadem, vokál-tokal-lokál. A najdeme i rýmovánky docela nepovedené: obkružuje souvrať-která (v čase) couvla, proláklin-volá klín, u cifer-Lucifer.

Na druhou stranu, když se básník v citovaném verši dovolává „jednoduchého rýmu“, proč občas zapisuje strofy, jež téměř nelze dočíst: až zvolí k označení skrytá vlákna tkání/ sny, vevázány v nárok popřít činy/ na vůni čerstvé krve k textu nalákány/ na ložích relací ti usnou do příčiny.

Že Ondřej Hanus přemýšlí nejen o souznělosti koncovek, ale také o rytmu a zvuku dokládá jeho parafráze otčenáše: měřím jednoho Boha/ letce všemohoucího/ věřitele nebe i země… Ostatně z mnohých řádků je zřejmé, že nejde o primární zálibu v morbiditě. Vždyť nejzdařilejší báseň souboru se utkvělému tématu naštěstí vymyká: jako by nejskrytější z tich/ hrálo tu (slyšíš) na cembalo/ (jež by se s jiným hráčem bálo)/ impromptu o dvou neznámých// zatleská? Kdo ví… ale kdo?/ ten, který má všech dálek dost?// počkej tu, dojdu pro víno/ zvlním tě, hluchá rovino.

Konec konců, zdaří-li se ve sbírce alespoň jedna báseň, máme naději, že do příště se jich, i přes všemohoucí smrtelnost, urodí několik.

Spustit audio