Recenze románu Marie Michlové Smrt múz

Mnohem významnější spor se však vede o kvalitu díla. Pro jedny je to svěží historický román, pro druhé rozvleklá konverzačka. Otázkou ovšem je: Jedná se skutečně o historický román v tradičním slova smyslu? Vždyť kvalitní historické romány obvykle kladou důraz na faktickou přesnost, kdežto ty špatné činí z dobového prostředí jen lacinou kulisu smyšleného příběhu... V případě Michlové ztrácí taková úvaha smysl. Její psaní je nepochybně podloženo důkladnými rešeršemi, na druhou stranu se však vyznačuje nespoutanou fabulací.

Vezměme si jen románového vypravěče, spisovatele Johna Smithe – ten je fiktivní, tudíž by měl fungovat jako nenápadný prostředník. Místo toho je výraznou postavou, ironickým glosátorem, který má rozhodně blíž k současnému způsobu myšlení a vyjadřování než k tomu předviktoriánskému. Jeho jazyk vskutku není stylizovaný v duchu doby – v tom mu ostatně sekunduje samotný lord Byron: „Přemýšlel jsem o tom, proč jste mou svatou trojicí zrovna vy tři: Wattie, sestra a ty, řekl George. Vy se mě nesnažíte převychovat, nenadáváte mi, že dělám všechno špatně a jsem sobecký kurevník. Máte mě rádi takového jakým jsem a to se mi líbí. Tím mě možná někdy, jde-li to vůbec, fakt převychováte. Chtěl bych s vámi mít děti. Jenže: Se sestrou? Velké riziko, že se narodí opice. S Wattiem? Velké riziko, že se narodí básník. A s tebou? Velké riziko, že se narodí krásný, chytrý chlapeček, jako jsme my dva. Jak bychom ho pojmenovali? George Gordon Smith?“

Michlová chce zkrátka dobové velikány „odbustit“, polidštit, třeba i s pomocí přisprostlých hlášek. Také některé situace jsou až křiklavě nereálné – třeba epizoda v Benátkách, kde Smithe pronásleduje dav prostopášných Italek, aby se posléze ukázalo, že jsou to ve skutečnosti intelektuálky. Anebo situace, kdy společnost kolem Waltera Scotta narychlo vymýšlí skotský národní kroj, aby ho předvedla králi. Anebo dvojí Smithova návštěva v literárním ráji. Dělá to Michlová jen proto, aby vzbudila rozruch?

Odpověď může být i taková, že je autorka příliš kreativní, než aby pouze kopírovala prameny. Její kniha je mnohem spíše literárněhistorickou mystifikací než historickým románem. Vždyť jejím ústředním tématem je právě literatura, literární ambice a literární provoz, jakož i poznání, že život, podobně jako fikce, vždy nabere nepředvídatelný směr.

Vypravěč paradoxně celý život usiluje o jediné: založit rodinu. Postupně se zamiluje do různých typů žen (od slepé Laeticie, přes hysterickou malířku Nathalii po oduševnělou Emmu). Všechny ale tragicky umírají. V tomto bodě si Michlová vědomě pohrává se žánrem ženských románů či telenovel. Pokud se jí některá postava znelíbí anebo je na scéně příliš dlouho, bez milosti ji nechá zastřelit či umřít na nějakou zákeřnou epidemii. Teprve když je Smith osamělým cynickým starcem, získá všechny atributy úspěchu: mladou ženu, literární cenu, palác i šlechtický titul. Jenže se už z toho nedokáže radovat. Jeho přátelé jsou mrtví, celý jeho svět upadl v zapomnění.

Ještě tragičtější postavou je životopisec Waltera Scotta John Gibson Lockhart. Muž nevšedně krásný, ale věčně nespokojený, uzavřený a všeobecně neoblíbený. Tento portrét tvoří Michlová během celého románu s obzvláštním zaujetím. Přebírá i jeho oblíbené slovo „humbuk“ – v její knize je literatura jeden velký humbuk, kde o úspěchu rozhodují lidé z Albermarle Street a zbytek je reklama.

A neplatí totéž pro Michlovou a její román? Není to prostě jen humbuk? Vždyť jeho jazyková úroveň tu a tam povážlivě zakolísá (například ve větě: Koho bohové milují, umírají staří). Koneckonců i „poselství knihy“ je navzdory originální formě vcelku klasické. Každopádně je to ale humbuk, který sám sebe reflektuje, a na rozdíl od mnoha nudných knih, tvářících se jako Literatura s velkým L, je z něj cítit upřímná radost ze psaní. Je to snad málo?