Román Jamieho Thomsona o Temném pánovi zanechává ve čtenáři dojem spíše rozpačitý
Nakladatelství Argo, které má podzimní ediční plán vskutku nabitý zajímavými tituly, nasadilo do propagační akce Velký knižní čtvrtek poměrně nečekaně knihu pro mládež. Jmenuje se Temný pán s podtitulem Školní roky a jejím autorem je britský prozaik Jamie Thomson, tvůrce řady fantasy sérií a tzv. gamebooků.
V přítomném svazku se však spisovatel poněkud odchýlil od žánrových konvencí a nabídl čtenářům vícevrstevnatý příběh s prvky humoru a satiry.
Vládce Temnokraje v těle třináctiletého chlapce Temný pán, vládce Temnokraje, velitel Legií děsu a vůbec krystalické Vtělení zla, je po prohrané galaktické bitvě za trest svržen na bezvýznamnou planetku jménem Země.
Pryč jsou však jeho majestátní rohy, vlčí tesáky i kostěné hrboly na lebce. Na Zem byl svržen v těle obtloustlého třináctiletého chlapce a žádná z jeho hrůzostrašných magických rekvizit zde žel nefunguje. Zůstává mu jen jeho panovačná letora, což samo o sobě zakládá komedii plnou omylů, neboť ústředním komunikačním kódem je zde nedorozumění.
Moderní civilizace pohledem odjinud
Chlapec z jiného světa, hovořící květnatým archaickým jazykem, oslovuje sociální pracovnici „bezvýznamná lidská ženo“, školu nazývá „pekelným domem“ a podivuje se, když mu k snídani namísto opékaného masa nepřátel přinesou topinky.
Před čtenáři se rozevírá klasická optika zvaná „pohled odjinud“, kterou známe od Pantáty Bezouška, kde venkovan pohlíží na město, až třeba po Stopařova průvodce galaxií, kdy je pozemské dění nahlíženo z výšin vesmíru.
Jamie Thomson tak ústy svého svérázného hrdiny glosuje moderní civilizaci, mezilidské vztahy či kupříkladu počítačové hry, horory, gotik-rock, heavy metal, fantasy literaturu et cetera. V jejich eskapické a poněkud morbidní fantazii nachází hrdina spojnici se svým Temnokrajem i s dnešními dětmi, jimž je únik od reality taktéž vlastní.
Možných výkladů by se našlo nepřeberně
Čtenářům se zde nabízí jedna z možných interpretací příběhu coby satirického obrazu virtuální reality, dítěte uvězněného ve vybájeném světě.
Další možnou variantou výkladu by mohl být pád dítěte do tenat puberty. Adresa trvalého bydliště Temného pána – Železná věž zoufalství za Plání beznaděje v Temnokraji – by se mohla stát přesnou lokací pubertální duše.
Ovšem nevím, zda by tohoto vnímání byli schopni dvanácti- či třináctiletí čtenáři. Ostatně, výkladů bychom s pomocí elastické postmoderní teorie našli nepřeberně. Vždyť i Kafkovu Proměnu onehdy jistý kritik vyložil coby alegorické vyjádření pocitu kocoviny...
Vydrží sázka na jednu kartu celých 300 stran?
Důležitější otázku z hlediska plynutí dějové linky si začne čtenář klást zhruba v polovině knihy, a sice zda příběhu vydrží rozverná hra na pohled odjinud, tato sázka na jedinou kartu, celých bezmála tři sta stran.
Zřejmě si tuto otázku položil i tvůrce, neboť postupem času začíná nabízet dějové obraty ve formě „celé je to jen šalba mysli, falešná představa, porucha osobnosti“.
V závěru se příběh bohužel začíná brát vážně
Nejpodivněji si ovšem počíná v závěru, kdy se protagonista pokouší otevřít bránu mezi světy, a příběh se bohužel začíná brát vážně.
To, co čemu se zdařile vysmíval, najednou servíruje jako hlavní chod, tedy poněkud tuctovou fantasy, jejíž vyústění se scvrklo na obvyklou přípravu půdy pro druhý díl.
A tak navzdory ověnčení cenou Roalda Dahla i nápaditému překladu Veroniky Volhejnové nezbývá než konstatovat, že román o Temném pánovi zanechává ve čtenáři dojem spíše rozpačitý. Což uvádím i přes varování v knize obsažené, neboť – cituji: „recenzenti, kteří o díle napíší negativní kritiky, budou odvlečeni do Katakomb zkázy, mučeni na Skřipci bolesti“, případně „prokleti Kouzlem náhlé plešatosti“.
