Slovník novější literární teorie – recenze

Richard Müller a Pavel Šidák (eds.): Slovník novější literární teorieFoto: Nakladatelství Academia

Pod vedením editorů Richarda Müllera a Pavla Šidáka vznikl Slovník novější literární teorie s velkorysým cílem: zacelit mezeru původní české literárněvědné lexikografie. Ve více než 1000 heslech je v knize vydané nakladatelství Academia rozprostřena výpověď o literární teorii druhé poloviny 20. století. Nakolik je ono sdělení přesné, podstatné a původní, se v recenzi pokusila zjistit Milena M. Marešová.

Nalistujeme-li v Slovníku novější literární teorie kapitolu Dodatek: slovník směrů, přístupů, teorií asi se nejsnáze zorientujeme v prostoru, z něhož autorský kolektiv načerpal inspiraci i pojmosloví a díky němuž, jak je tu několikrát zdůrazněno, mohl zaplnit mezeru v české literárněvědné lexikografii. Dekonstrukce, feminismus, hermeneutika, postmarxismus i poststrukturalismus, škola kostnická i z Tartu – ne však třeba postmodernismus. 

Z této exkurze je zřejmé, že kniha, jak editoři slíbili: „podstatnou měrou reflektuje interdisciplinaritu literární vědy“. Ovšem, i když se nápadně vymezuje proti předchozím, dnes již výpovědně nedostatečným dílům, sama zůstává v klasických parametrech druhé poloviny dvacátého století. Třetí tisíciletí, vágnost a prostupnost dnes už post-postmoderní skutečnosti je prozatím za horizontem pojmu „současnosti“ předkládaného svazku. 

Ale obhajoba zvoleného úhlu je platná a v úvodu řečená: Adjektivem „současná“ rozumíme zhruba poválečnou epochu disciplíny; některé zásadní koncepty, pokud jsou stále předmětem diskuse, jsou v našem slovníku uvedeny, i pokud jsou starší. Ano, je logické, že slova jako kontext, habitus nebo znak se objeví i tady, protože zkrátka jde o setrvalé rozmýšlení o lidských názorech a postupech, ne o jakousi zcela novou formulaci. 

Že je svazek o sedmi stech stranách k „zaplňování mezer“ vhodný, je nepochybné. Možná se mohli jeho autoři alespoň stručně představit – jsou čtyři – a i když jde o jména na literárněvědném poli jistě populární, alespoň základní biografické, ale hlavně pracovní a vědecké údaje by neuškodily a místo by na ně jistě vystačilo. Zřejmě bylo počítáno s tím, že knihu vezmou do ruky především odborníci, ostatně na studenty „filologických a uměnovědných oborů vysokých škol“ je tu výslovně vzpomenuto. Na druhou stranu, bylo by to sympatické vyjádření autorské identifikace s nabízeným obsahem. 

Ten je ostatně nejdůležitějším sdělením tohoto rozměrného počinu. A vznikl z rozsáhlého fundusu, vždyť Bibliografie je zde na 75 stranách a příkladně zahrnuje příjmení od Adorna po Žižeka. Jména klasiků koneckonců opět potvrzují, že čistě jednooborově se v dnešní vědě pohybovat nelze. Mezi vědou literární, filosofickou či estetickou bytuje Bachtin, Lotman, Mukařovský, Derrida, Gadamer. Z poměru děl překladových je zas možné odvodit, které specializace už pronikly a vřadily se do českého pojmosloví, a které – opět slovy editorů – „nabízejí perspektivy dosud neviděné“. 

Slovník, kompilát formulovaný do přehledných hesel a abecedního pořádku, je jistě užitečný. Nezastírá akademismus, nezříká se mírného mentorství, které může být až úsměvné, například když v úvodu čteme: Následuje úvodní krátká definice, již od vlastní heslové stati odděluje pomlčka, anebo že: Čtenář si může – jako v jakémkoli jiném slovníku – vyhledat konkrétní heslo, které ho zajímá.

Intencí autorů není prezentovat vlastní teze. Jejich oblíbenými slovy asi jsou: koncept a reflexe. A tak závěrem je možné říci, že Slovník novější literární teorie daných cílů dosahuje. Čtenář bude poučen, v navržených vysvětleních pojmů a hesel zorientován; jeho potřeby teoretické i praktické budou v tomto směru uspokojeny dostatečně.