Soubor úvah a esejů Antonína Jaroslava Liehma a další knihy, které byste si neměli nechat ujít

6. únor 2014

O politice, kultuře i morálce píše Antonín Jaroslav Liehm ve své nové knize Názory tak řečeného Dalimila.

Popularizátor vědy Karel Pacner zpracoval knižně osudy zajímavých osobností, se kterými se během své práce seznámil, například Rudolfa Zahradníka a Václava Pačese. Socioložka Olga Nešporová se ve své studii O smrti a pohřbívání ptá, jak se dnes Češi vyrovnávají s vlastní smrtelností? A nakonec poslední novela Domek pana Stilburyho prozaika Ivo Fencla. To jsou tipy na tento týden od Jana Nejedlého.

Středověký kronikář Antonín Jaroslav Liehm

Nakladatelství Dokořán vydalo pod názvem Názory tak řečeného Dalimila soubor úvah a esejů Antonína Jaroslava Liehma. Někdejší publicista a kritik, jenž zanedlouho oslaví devadesáté narozeniny, psal své postřehy v době normalizace do exilového časopisu Listy. Stejně jako středověký kronikář, jehož pseudonym si autor pro tehdejší publikování vypůjčil, nám i A. J. Liehm předkládá osobitou a osobně zaujatou kroniku doby. Píše o politice, kultuře i morálce. Nepasuje se však do role soudce. Když uvažuje kupř. o podpisu tzv. „morální směnky", k němuž byli normalizačními médii donuceni spisovatelé Hrabal, Páral či Fuks, neodsuzuje jejich podlehnutí, pokud autoři zůstali věrni svému talentu a dílu. „Jedině kdyby dali přednost próze tauferů, rybáků a jiných příslušníků a pokusili se ji psát sami - berouce tak chleba těm, jež Hospodin neobdařil - jedině tehdy by se Viktoria neboli Vítězství změnily ve skutečnou porážku české kultury."

Světaznalý novinář, jenž publikoval v evropském, americkém i exilovém tisku, se ve svých úvahách vždy vrací k situaci našeho národa a jeho kultury. „Často se ptám, co by bylo bývalo bylo, kdyby Joyce byl psal bulharsky, nebo kdyby si Irové byli uchovali vlastní spisovný jazyk jako hlavní nástroj kulturní komunikace. Malé národy to v tomto směru mají vždycky těžké...," píše autor s dodatkem, že i přes jazykový handicap se česká literatura právě po sovětské okupaci dokázala prosadit ve světovém měřítku. A literatura je pro autora opravdu nezastupitelná, neboť - cituji: „hledá složitou pravdu o lidech uvnitř historie, kteří téměř nikdy nebývají tím, nač je historie později zredukuje".

Lidé v paměti Karla Pacnera

I další kniha dnešního přehledu pochází z pera novináře. Karel Pacner zasvětil svůj profesionální život především popularizaci vědy. Věnoval se zvláště kosmonautice, ale později také třeba špionáži či nejnovějším českým dějinám. Během své žurnalistické práce se seznámil s řadou zajímavých osobností, jejichž osudy nyní zpracoval knižně. Svazek Lidé v mé paměti představuje akademiky Rudolfa Zahradníka a Václava Pačese, historika Antonína Klimka, zakladatele české rozvědky Oldřicha Černého, neuropatologa Františka Koukolíka či politického vězně generála Rudolfa Pernického. Knihu vydalo nakladatelství Academia.

O smrti a pohřbívání

O smrti a pohřbívání - tak zní název studie socioložky Olgy Nešporové, která si v rámci této opomíjené problematiky klade řadu otázek: Jak se dnes Češi vyrovnávají s vlastní smrtelností? Věříme v posmrtnou existenci? Proč se rozšiřuje pohřbívání bez obřadu a o čem tento fenomén vypovídá? Vznikají nějaké nové formy pohřebních rituálů? Tyto a další problémy řeší autorka za přispění vlastních výzkumů i impulsů současné sociologie, antropologie a etnografie v publikaci, kterou vydalo Centrum pro studium demokracie.

Prozaik Ivo Fencl se v poslední novele vrací do dětství

Na konec bych zmínil novinku svérázného tuzemského prozaika Ivo Fencla. Letos padesátiletý spisovatel se v zatím poslední novele Domek pana Stilburyho vrací do časů dětství. Nečekejme však tradiční vzpomínkové vyprávění. Fabulátorská vitalita žene tohoto demiurga z příběhu do příběhu, vlastní prožitky mísí s literárními aluzemi, psaním se snaží nahlédnout do karet „tomu, kdo píše naše životy". Příběh vychází v produkci nakladatelství Nava.

autor: Jan Nejedlý
Spustit audio