Squatteři jsou jako novodobí indiáni, považovat je za feťáky by bylo hloupé
Nekonformní život squatterských komunit povětšinou známe jen z televizních reportáží o konfliktech s policií. Zcela jiný pohled, pohled zevnitř, ukazuje komiksový román streetartové výtvarnice Toy Box Moje kniha Vinnetou, vydaný nakladatelstvím Labyrint.
Komiks se odehrává jak v Praze, tak v Amsterdamu i v jiných koutech světa, kombinuje autentický příběh autorčiny přítelkyně, squatterky Semtexdesign, a dětskou verzi příběhu o statečném Vinnetouovi. Metaforicky tak vypráví nejen o boji za svobodnou existenci, ale i o boji s předsudky.
Co mají indiáni a squatteři společného?
Squatteři jsou pro mě novodobí indiáni, protože se jako jedna z mála skupin společnosti snaží žít svobodně bez ohledu na to, co si o tom lidi kolem myslí. Snaží se zachovávat nějaké ideály.
Kniha má dvě literární předlohy. Čím si jsou podobné? Bezelstností, upřímnosti, v dobrém slova smyslu neliterárnosti?
Určitě, už jen kvůli tomu, že oba autoři nemínili texty nijak publikovat. Neměli záměr stát se spisovateli – to není ani můj záměr. Kreslím příběhy, protože mě baví vyprávět.
Malý chlapec svou verzi indiánky píše proto, že se nedokáže smířit se smrtí Vinnetoua. Psala jste svou knihu proto, že jste se nechtěla smířit se smrtí své přítelkyně?
Snažila jsem se svým příběhem tomu jejímu dát dobrý konec. I když ve skutečnosti byl dost smutný, chtěla jsem si představit, jak by to dopadlo, kdyby všechno skončilo dobře.
Místo doslovu čteme obsáhlé poděkování všem, kteří vás podpořili nejen finančně, ale i psychicky. Byl to boj?
Napsat komiksovou knížku a dělat všechno od začátku sama je náročné už jen z toho důvodu, že děláte práci za několik lidí zároveň. Měla jsem spíš problém z obrovské odpovědnosti, kterou jsem cítila kvůli podpoře ostatních. Nechtěla jsem je knížkou zklamat.
Obrazově se vracíte i k brutálnímu vyklizení squattu Milada v roce 2009. Bylo vaším záměrem demytizovat squatterskou komunitu?
I když já se považuju spíš za anarchistku než squatterku, chtěla jsem ukázat, že jsme normální lidi, kteří mají své příběhy, touhy. A že to, jak nás prezentují mainstreamová média – tedy že jsme banda feťáků, kteří chtějí brát drogy a dělat mejdany, je značně zjednodušující. Já jsem nikdy drogy nebrala, spousta lidí z mého okolí ani nepije alkohol. Házet všechny squattery do jednoho pytle je zjednodušující a hloupé.
